Helena

Jestli se trochu zajímáte o psychologii, mindfulness, osobní rozvoj, někdy jste byli na terapii nebo prostě jen občas mluvíte s někým, kdo ano, asi jste už slyšeli výraz “vnitřní kritik”. Je to ten “zlý hlas” v hlavě, který vám našeptává, že na to nemáte, jste k ničemu, nikomu na vás nezáleží / všichni vás nenávidí, jste příliš staří/oškliví/hloupí, sobečtí/zkažení/trapní/nudní… Dosaďte si to svoje. To, co vás napadá, když se cítíte nejhůř.

V hlavě se vám tenhle hlas neobjevil jen tak z ničeho nic. Když trochu pátráte, obvykle dokážete přijít na to, odkud se vzal. Typicky papouškuje to, co jste slýchávali (nebo stále slýcháte) od někoho pro vás významného. Kdo to možná nemyslí/nemyslel zle (anebo taky jo), ale každopádně se vám usadil v hlavě a jeho slova (ať už reálná-ze vzpomínek nebo parafrázovaná) se tváří jako vaše vlastní myšlenky.

Ne nadarmo se říká: “Nevěřte všemu, co si myslíte.”

A pak je tu Vnitřní dítě. Další psychologický pojem a další vnitřní hlas. Tenhle toho obvykle moc nenamluví, to ale neznamená, že není slyšet. Je to ta část naší osobnosti, která je spojena se zážitky a pocity z dětství. Zjednodušeně řečeno. Je zdrojem nevinné kreativity, bezstarostné hravosti, ale také strachu, bolesti a jiných negativních silných emocí.

Vnitřní dítě k vám nepromlouvá slovy. Stejně jako vám malé dítě artikulovaně nevysvětlí, proč je to cachtání v louži nebo malování vaší rtěnkou po psovi tak skvělá zábava. Ani vám často nedokáže konstruktivně sdělit, proč pláče nebo se vzteká. Jasně, řekne, že nechce spinkat, potřebuje tohle okamžitě koupit nebo nebude tu mrkev jíst. Ale většina komunikace, když je vaše dítě opravdu rozrušené, spočívá v pláči a křiku.

Zkoušeli jste někdy dítě uklidnit vysvětlováním, že se nechová rozumně? A jak to šlo?

No a taky se v naší hlavě o slovo hlásí vnitřní rádce, vnitřní monolog nebo dokonce dialog. Hlas, který radí a podporuje, sebeřeč, kterou si popisujeme denní události, nebo konverzace mezi několika imaginárními postavami.

Zatímco řídíme auto, naše pozornost je okrajově u silničního provozu, běží na “autopilota”, a přitom přemýšlíme o hromadě věcí, které nejsou teď a tady. Vzpomínáme, plánujeme, oddáváme se dennímu snění, děláme si starosti.

A když se setkáme s něčím, co vyžaduje naši reakci, interpretaci, postoj, vnitřní hlasy se hlásí o slovo a přichází každý se svou troškou do mlýna. “To, co řekl XY, se mě dotklo,” konstatuje vnitřní monolog. “Řekl to naschvál, protože tě nesnáší. A je to tvoje vina, neumíš vycházet s lidmi,” rýpne si vnitřní kritik. “Je zlý, už ho nikdy nechci vidět!” pláče vnitřní dítě.

Rozbíhá se alternativní scénář toho, jak mohl rozhovor proběhnout, kdybychom byli dokázali rychle vymyslet údernou odpověď. Plánování příštího setkání. Imaginární další rozhovor s XY. Vztek stoupá a ubohý XY se stává terčem stále silnějších emocí, teď už za věci, které vůbec neřekl. Ale mohl by! Vnitřní rádce se ozývá s nesmělou poznámkou, že fakticky toho XY zas tak moc neřekl a ani není jisté, jestli to bylo na nás. Vnitřní dítě sebou hází na zem a kope nožičkama…

Prostě v hlavě probíhá pěkný hukot. U někoho víc, u někoho míň. Tzv. “overthinker”, tedy někdo, kdo nad věcmi hloubá opravdu intenzivně, obvykle ve spojení s vytvářením “katastrofických scénářů”, dokáže své vnitřní hlasy proměnit v pořádnou tlačenici, která se může rozvinout ve vnitřní boj. Obvykle jeden z hlasů získává jasnou převahu a upřímně si přiznejme, že rozumný vnitřní rádce to často nebývá.

Jak z toho ven? Jednoduché. Vezměte si vrtačku, přiložte si ji nad obočí… Ne, samozřejmě lobotomie není řešení. Lidská mysl je komplexní a takhle prostě funguje. Pokud máte někdy pocit, že vám vnitřní hlasy přerůstají přes hlavu, neznamená to, že jste cvok. Znamená to, že jste člověk. (Tedy dokud neslyšíte hlasy, které přehlušují vše z okolí, tvrdí vám, že je soused mimozemšťan, a nabádají, abyste tu vrtačku vzali na něj. Ale to jsme už někde trochu jinde…)

Něco se s vaší “vnitřní tlačenicí” ale dělat dá. Vlastně už to právě děláte. Samotné pojmenování toho, co se nám děje v hlavě, pomáhá získat trochu odstupu. Až si příště začnete říkat ošklivé věci z úvodu článku, zkuste se na moment zastavit. Položte si otázku, jestli je to objektivní závěr vyplývající ze situace. Zeptejte se sami sebe, kde se tenhle hlas vzal. Zpochybněte ho. “Ne, nejsem k ničemu, protože mi něco nevyšlo. To mi jen našeptává můj vnitřní kritik.” Jestli vám to pomůže, klidně ho pošlete do háje.

Svému vnitřnímu dítěti naslouchejte, ale nepodléhejte mu. Jednejte s ním tak, jak byste se chovali ke skutečnému rozrušenému dítěti. Až příště ucítíte nával silných emocí, které vám připadají neúměrně silné situaci, nezvyšujte své utrpení tím, že si ještě budete nadávat za vlastní pocity. Povolte si je, ale zkuste v jejich vleku hned zbrkle nereagovat. Místo toho zkoumejte, co se s vámi děje. Co to vlastně cítíte? A co teď potřebujete?

Například se vám nedaří v práci, přišel nedoplatek za elektřinu a do toho zamrzl počítač. A vy ZUŘÍTE. Na celý hnusný svět, který vám neustále hází klacky pod nohy. Neházejte počítač z okna. Ale ani si nenadávejte za to, že máte chuť to udělat. Vaše vnitřní dítě se vzteká, ale ve skutečnosti je možná prostě unavené a má strach. Nevysvětlíte mu, že reaguje přehnaně. A rozhodně nebude fungovat mu to zakazovat.

Jak tedy k němu konkrétně přistupovat? No, to víte vy. Je to vaše vnitřní dítě. Jste to vy sami. A všichni v sobě máme zdroj vnitřní moudrosti. Někde uvnitř víme, co se s námi děje, proč se to děje a co právě teď potřebujeme. Jen se musíme naučit k těmhle informacím dostat a pracovat s nimi.

Dobrá to “jen” patří do obrovských uvozovek. Cesta k sobě je celoživotní úkol, ve kterém vám může pomoci třeba meditace. Ale pro začátek stačí zkusit sám sobě trochu víc naslouchat. Nesnažit se potlačovat myšlenky a emoce, které se nám nelíbí nebo je považujeme za nevhodné. Místo toho je zkoumat. Naslouchat vnitřnímu dítěti nekriticky a laskavě. A naopak nepřijímat nekriticky vše, co nám našeptává vnitřní kritik.

Dovolte si cítit, co cítíte. A nevěřte všemu, co si myslíte.