Nejlepší sebeobranná situace je samozřejmě ta, do které se vůbec nedostanete. Ale i ta nejlepší prevence někdy selhává a ne všemu se dá vyhnout. A tak se dostáváme do situací, kdy musíme řešit bezprostřední hrozby vůči naší bezpečnosti. Následující texty se zaměří na téma, jak se v této fázi vyhnout fyzickému střetu – boji. Začneme tím, kdy a jak lze použít následující “stupeň síly“: Útěk v sebeobraně.

V této fázi sebeobrany dochází k setkání s potenciálním útočníkem, a to setkání takovému, které vedlo k vašemu vyhodnocení, že jste v ohrožení. Podle G. Thompsona v rámci této fáze může dojít k přesunutí z „Oranžového kódu“ (Code Orange) do „Červeného kódu“ (Code red), který je kódem nejvyšším a spouští tzv. reakci „fight or flight“ (poplachovou reakci připravující nás na boj nebo útěk).

Proč se chtít vyhnout boji

Pro někoho je tato vsuvka vcelku zbytečná. Pokud jste si v reakci na podnadpis řekli: “Tak to je snad jasný, ne?” klidně ji přeskočte. Ale jestli máte třeba jen lehký pocit, že před bojem se nemá utíkat a poprat se je dobrý nápad, čtěte prosím dál. Shrneme si několik hlavních důvodů, proč se chtít vyhnout boji, v bodech:

• Rvačka není sportovní zápas: Nemá pravidla, nemůžete ji přerušit nebo ukončit, když budete potřebovat, je surová, brutální, je to odporný zážitek. Bude to bolet (nejen údery, které obdržíte, ale i ty, které uštědříte).
• Hrozí vám zranění, možná i trvalé následky, v extrémních případech smrt: Pokud se

  

  vám nepodaří boj ukončit v několika málo vteřinách použitím taktické síly, nějaké to zranění je značně pravděpodobné. A nikdy nevíte, jestli do “hry” nevstoupí další faktor (přidají se další útočníci, protivník odněkud vytáhne nůž…)

• Psychické následky: Pokud nejste otrlý rváč (a to asi nejste, protože to byste přestali číst u prvního použití slova “útěk”, tedy u nadpisu), ani na vteřinu si nemyslete, že budete bojovat a pak to hned vesele hodíte za hlavu a už si na to vzpomenete leda, až to budete vyprávět jako skvělou historku. Boj (nemluvíme samozřejmě o sportovním zápasu) je traumatizující. I ten, který pro vás dopadne dobře. Udeřit druhého člověka, způsobit mu bolest nebo dokonce zranění není legrace.
• Společenské a právní důsledky: Budete muset vysvětlovat oprávněnost svého rozhodnutí bojovat, možná mnohokrát a možná lidem, kteří nebudou úplně vstřícní a chápaví. V případě zranění útočníka vás může čekat zdlouhavé vyšetřování, vleklé právní spory, možná i vězení. Je mnoho případů, kdy je obránce obžalován i odsouzen (např. pro extenzivní exces z nutné obrany) a zastane se ho až Nejvyšší soud (po několika letech putování po soudech nižších instancí).

Jsou věci, za které stojí bojovat. Jen vy sami rozhodujete o tom, které to jsou. Rozhodujte moudře.

Jsou situace, ve kterých vám nezbývá než bojovat. Pak bojujte, ale buďte si jistí, že jste předtím vyloučili všechny jiné možnosti.

Násilí není řešení. Až na případy, kdy je jediným řešením.

Útěk v sebeobraně

Rory Miller ve své stupnici síly, kterou se inspiruji, Útěk nezmiňuje. Já ho do ní začlenila, protože i když při tomto řešení konfliktní situace ke kontaktu (verbálnímu či fyzickému) s útočníkem (ideálně) nedochází, je to rozhodně významný nástroj sebeobrany a, věřte, nebo ne, může být přímo vrcholným projevem síly. Síly osobnosti.

Jen pro pořádek: Útěk nemusí vždycky nutně znamenat vyloženě běh. Někdy jde jednoduše o to odejít z nepříznivě se vyvíjející situace. V tomto textu se ale zaměříme především na útěk běh zahrnující. Tak si dobře zavažte tkaničky…

Kdy utíkat?

Stručně:

Když se mi ohrožující situaci nepodařilo vyhnout, útěk je možný a jsem schopný/á bezpečně utéct.

Lehce obšírněji:

Útěk je prakticky vždy lepší než konfrontace. Ale než se k němu uchýlím, měla bych si být jistá, že pokus o něj bude účinný (nebo je úspěch přinejmenším velmi pravděpodobný). Útěk si útočník pravděpodobně vyloží jako projev slabosti (a tedy potvrzení, že pro něj nebudu hrozbou). Může v něm dokonce povzbudit “pronásledovací instinkt” – on je lovec a já kořist. Klíčové faktory úspěchu při pokusu o útěk vychází z faktorů pro volbu obranné strategie. Ty nejdůležitější si můžeme shrnout následovně:

• Vzdálenost: Než začnete utíkat, ujistěte se, že máte pro to prostor. Pokud je útočník tak blízko,

  

  že po vás může sáhnout nebo skočit, nejspíš to udělá. Nikdy se k útočníkovi neotáčejte zády, dokud jste v jeho dosahu.

• Prostředí: Zvažte, jestli prostředí vůbec umožňuje útěk (existují únikové trasy, máte kam utéct, dá se tam vůbec alespoň trochu bezpečně utíkat – např. terén, další rizika na únikové trase).
• Vaše schopnost utíkat (dlouhodobá a momentální): Pokud jste naposledy běželi před 20 lety v hodině tělesné výchovy, máte v krvi 2 promile nebo jste třeba oblečení a obutí tak, že se vám špatně i chodí, asi neutečete moc daleko.
• Odhadovaná připravenost a schopnost útočníka vás pronásledovat: Tady můžete jen hádat. Vypadá, že mu bude stát za to běžet za vámi? Odhadujete, že běhá rychleji než vy?

Jak utíkat?

Klíčové je zde slovo “bezpečně”.  Protože to může znít trochu absurdně, možná lepší výraz je “kontrolovaně”. Udržet si při útěku alespoň trochu chladnou hlavu je jistě nelehký úkol, ale pokud zpanikaříme a budeme utíkat slepě a zbrkle, hrozí nám pád (a dopadení) nebo rovnou vběhneme do dost možná ještě horší situace, než před jakou utíkáme (například pod auto).

Bude to znít jako banální rada typu “Rozhlédněte se, než vstoupíte do vozovky,” ale než se rozběhnete, podívejte se, kam se chystáte běžet.

Neměli bychom také utíkat jen před něčím/někým, ale ideálně taky někam. Mezi lidi, někam, kde můžu požádat o pomoc nebo se bezpečně skrýt. Pozor ale, aby se zamýšlený úkryt nestal pastí.

A ještě rada zdánlivě banální přímo vrcholně: Nezapomeňte dýchat. Do kyslíkového dluhu se můžete dostat klidně i během 20 vteřin, ztuhnou vám svaly, nakonec vás přestanou poslouchat a nedostatek kyslíku v mozku také udělá své. Pokud váš útočník naopak bude fit a správně dýchat (hluboce a rytmicky), nemáte šanci mu utéct, pokud by útěk trval delší dobu. A kdyby vás dostihl, nebudete už schopni bojovat.

Co nám často brání v útěku

Vraťme se teď k té síle osobnosti. Výše jsem zmínila, že si útočník může útěk vyložit jako projev slabosti. Nebo ho tak třeba budou vnímat přihlížející (místo aby vám pomohli). Anebo jen ten hlásek ve vaší hlavě, který vám našeptává, že před konfrontací utíkají jen zbabělci. Neposlouchejte ho a na to, co si (možná, nebo taky vůbec ne) myslí náhodní svědci (natož útočník) se vykašlete.

Nepotřebujete nikomu nic dokazovat. Leda sobě – že jste silná osobnost, která si své bitvy vybírá a nepouští se do zbytečných střetů.

Už jsme si zmínili, že je na vás rozhodnout se, za co vám stojí bojovat. Někdy může být náročné být si jistý, že za vaším rozhodnutím stojí ten správný důvod (nebo ten, který si namlouváte, že za ním stojí).

Ego vs. ušlechtilé pohnutky

Nejčastější špatný důvod bojovat je ego. To vás asi nepřekvapilo. Tahle vnitřní pohnutka, která vede

člověka k tomu, aby bojoval nebo se bránil ne z reálné nutnosti, ale kvůli tomu, že má pocit, že musí dokázat svou sílu, nadřazenost nebo postavení, si ale navíc dokáže zahrávat s naší myslí. Nasadí si masku nějaké ušlechtilé pohnutky (například “výchovy” nepřizpůsobivých spoluobčanů), i když ve skutečnosti bojujete ve snaze vyhnout se „ztrátě tváře“ nebo dokázat (sobě či okolí), že “na to máte”.

Nechápejte mě špatně. Ty ušlechtilé pohnutky nejsou vždycky falešné. Zcela oprávněně si můžete říkat, že dokud tolerujeme hrubiánům šikanování a obtěžování jiných lidí (typicky například vulgární pokřikování na ženy nebo zajišťování si různých výhod projevy agresivity), žijeme ve světě, kde platí “právo silnějšího”. Ozvat se, nenechat to být se tak nejen jeví jako správná věc, ale může skutečně správnou věcí být. Je tu opět na vás, abyste posoudili míru rizika, své schopnosti, možnosti a možný vývoj situace. Vymezit se vůči agresivitě nemusí znamenat bojovat. Může to tím ale skončit. A s tím musíte počítat.

Ať už vám v nekonfliktním řešení situace brání cokoli, vždy dobře zvažte, jestli je boj skutečně nutný nebo užitečný. A tím “užitečný” myslím právě ty situace, kdy se rozhodnete bojovat z nějaké (skutečné, nikoli volání ega zastírající) ušlechtilé pohnutky. Buďte si ale vědomi všech možných negativních důsledků a nepouštějte se do toho, pokud to jde vyřešit jinak a pokud si nejste jisti, že to skutečně zvládnete.

Důležité je tu podotknout, že čistě z hlediska osobní bezpečnosti v krátkodobém horizontu je vždy lepší se střetu vyhnout, pokud je to možné.

O tom, jak poznat kdy je boj skutečně nevyhnutelný, si povíme zase jinde. Nejdříve se ale podíváme na další stupeň síly (mezi útěkem a bojem) – verbální odrazení.

Následující text: Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně