Jak jsme si už řekli v textu Boj bez boje: Útěk v sebeobraně, v situaci, která hrozí fyzickým střetem, je prakticky vždy lepší se boji vyhnout. Kromě útěku zde můžeme použít také další “stupeň síly“: Verbální odrazení.

Verbální odrazení

Když jsme se nebezpečí nevyhnuli, ani před ním neutekli (ať už proto, že to nebylo možné, nebo z jiného důvodu), můžeme se agresora pokusit verbálně odradit. Jakým způsobem, to záleží na situaci – zejména na typu útočníka, jeho motivu. To samozřejmě můžeme pouze odhadovat. Někdy jsou úmysly agresora poměrně jasné, jindy musíme spoléhat na vlastní vyhodnocení situace a/nebo intuici.

Verbální odrazení si můžeme rozdělit do dvou základních, velmi odlišných, skupin:

1. Deeskalace

   

2. Odstrašení

Při obou typech verbálního odrazení se snažíme potenciálního útočníka odvrátit od rozhodnutí zaútočit fyzicky. Při Deeskalaci tím, že ho přesvědčíme, aby neútočil (většinou tak, že ho uklidníme), při Odstrašení tím, že mu demonstrujeme, že nejsme snadná oběť a útok by pro něj byl příliš nesnadný nebo dokonce nebezpečný. Především se pak tyto dva typy liší provedením. Buď vystupujeme jako diplomaté, nebo “řinčíme zbraněmi”.

„Ve vztahu k předcházení násilí se rozsah verbálních dovedností pohybuje od rozumného projevu po nesmyslné vřískání s pěnou u pusy (…). Logika zde má své místo. Křik taky. (…) Vhodná taktika může sahat od prosby přes rozhodování, příkazy, hádku nebo doporučení až po matení druhé osoby.“

(Miller, Kane: Přiměřená sebeobrana)

Verbální odrazení = komunikace

O různých typech konfliktů mezi lidmi, jejich principech a tom, jak tyto znalosti uplatnit v sebeobranných situacích, si podrobněji povíme v textu Konflikt v kontextu sebeobrany, který by nám měl i pomoci lépe odhadnout situaci a zvolit správnou strategii. Toto téma je dost komplexní, zajímavé a mnohem širší než pouhé verbální řešení bezprostředně hrozícího fyzického střetu. Teď se ale zaměříme na realizaci verbálního odrazení, tedy na komunikaci. Protože to je podstata tohoto stupně síly.

I když, jak uvádí Rory Miller: “Reálně je to tak, že se komunikace nenachází na stupnici síly. To síla se nachází na stupnici komunikace. Každá úroveň síly je prostě jen empatičtější způsob, jak říct ´Ne!´”.  Celý proces sebeobrany, ať probíhá jakkoli, lze v jistém smyslu považovat za akt komunikace. (Pokud komunikaci pojímáme jako jakékoli předávání informací, postojů, emocí mezi lidmi.) 

Zatím si povíme jen stručně, co všechno “vstupuje do hry”. Komunikace v sebeobraně přirozeně úzce souvisí s tématem sebeprezentace. Zásadní roli v komunikaci hraje nejen způsob, jakým komunikujeme, ale samozřejmě také její účastníci – my i druhá strana. Co se týče samotného sdělení, důležitý je přirozeně nejen jeho obsah, ale také  forma. V různých situacích v odlišném poměru. Pokud se například jedná o hrozící střet vyplývající z nějakého nedorozumění, informace, které sdělujete verbálně budou mít větší váhu, než když chcete hlasovým projevem dát najevo, že si s vámi „není radno zahrávat“.

V každém případě ale hrají roli všechny složky – obsah, tempo, tón, výška hlasu, hlasitost i doprovodná řeč těla. A také to, do jaké míry jsou ve vzájemném souladu. Ať totiž sdělujete cokoli, musí to celkově vyznít přesvědčivě, pokud to má vyvolat žádoucí efekt. Pokud například vydám povel: „Nepřibližujte se ke mně!“ nejistým, třesoucím se hlasem a s vystrašeným, prosebným výrazem v obličeji, nikoho nepřesvědčím, že není dobrý nápad mě neposlechnout.

Volba vhodné formy použití hlasu bude vždy záviset na situaci, především pak na charakteru problému, vašem cíli a (potenciálním) útočníkovi – jeho úmyslech, rozpoložení nebo třeba i kognitivních schopnostech. Co se týče útočníka, můžete samozřejmě jen odhadovat. Použít k tomu můžete prosté pozorování a vyhodnocování, intuici  nebo (nabízí-li k tomu situace prostor) naslouchání (viz Aktivní naslouchání v textu Konflikt v kontextu sebeobrany).

„Verbální sebeobrana stojí na tom, že se pracuje přímo s myslí útočníka. I když ne vždy se stejným aspektem jeho mysli. Obvykle to bývá práce s emocemi, sociálním kontextem nebo jeho vnímáním poměru rizika a zisku.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana).  Různými typy útočníků, jejich motivací apod. se podrobněji budeme zabývat v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku. Pokusit se „nahlédnout do mysli“ různých útočníků může pomoci také text Rituály a taktiky agresora-manipulátora.

Deeskalace

Pokud vyhodnotíme, že se lze fyzickému střetu vyhnout zklidněním situace, nejčastěji se bude jednat o tzv. sociální konflikt, tedy takový, při kterém je násilí motivované snahou o získání nebo udržení postavení a dominance v rámci sociálních vztahů (podrobněji viz Sociální vs. asociální násilí). Ne ale vždy. Deeskalovat situaci lze v některých případech i tehdy, když se jedná o “predátora” (tedy jedince, který používá násilí bez sociálních vazeb, čistě k dosažení osobních cílů, jako je zisk, kontrola nebo destrukce, bez ohledu na sociální pravidla nebo postavení).

Klíčové je zde, že predátor používá násilí k dosažení konkrétního cíle. A k násilí tedy nemusí dojít, pokud jste schopni a ochotni mu to poskytnout a uděláte to. Deeskalovat situaci tedy lze tehdy, když cílem agresora není samotný fyzický střet nebo něco, čeho nemůže dosáhnout jinak (nebo věří, že toho nemůže dosáhnout jinak).

Zjednodušeně zmapovat naše možnosti při setkání s agresorem (ve chvíli, kdy již není možné se situaci vyhnout/utéci) jsem se pokusila v následujícím rozhodovacím stromu:

Důležité je tu podotknout, že samotný agresor nemusí vědět, co chce (či potřebuje). I tak mu to mnohdy můžete poskytnout (pokud to dokážete správně odhadnout). Co tedy vlastně všechno může chtít nebo potřebovat? Více si o tom povíme v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku. Níže pár nejčastějších příkladů:

• Váš majetek (predátor)
• Požitek z násilí (predátor) – Nelze deeskalovat.
• Sexuální motiv (predátor) Pozn.: Nezaměňujme se sexualizovaným násilím, při kterém sexuální akt slouží jako nástroj (např. k dosažení dominance, ponížení či zastrašení oběti) a nemusí být hlavním účelem.
• Získání/udržení/upevnění postavení (sociální násilí)
• Vynucení dodržování pravidel skupiny (sociální násilí)
• Zástupná katarze (?)

Dva uvedené příklady sociálního násilí v sobě skrývají širokou škálu motivů k projevům agrese a zahrnují např. různá měření ega, předvádění dominance nebo rivalitu různých sociálních skupin. Pod elegantním pojmem “zástupná katarze” se pak skrývají situace, kdy se stáváte cílem agrese, kterou vyvolal někdo jiný (nebo něco jiného). Motivy se samozřejmě mohou také mísit a i samotné dělení na asociální násilí (násilí predátorů) a sociální násilí v realitě není striktní. Pomáhá ale lepší orientaci v problematice. A tedy ke zvýšení šance, že zvolíte správnou strategii.

Samostatnými kategoriemi pak jsou případy, kdy jsou spouštěčem agrese návykové látky (samozřejmě včetně alkoholu) nebo psychické poruchy a onemocnění. Obojí může samozřejmě být také v kombinaci se všemi ostatními jmenovanými motivy. A obojí může značně snižovat šance na úspěšnou deeskalaci.

Deeskalace u predátorů

V případě predátora lze deeskalovat jen tehdy, když víte, co chce nebo potřebuje, a jste schopni a ochotni mu to poskytnout. Samozřejmě pokud vám vůbec dá příležitost udělat to dobrovolně, bez násilí. Mezi případy, kdy vůbec nejste schopni poskytnout agresorovi to, co chce, patří například přepadení s požadováním vydání nějakého majetku – který ale u sebe prostě nemáte. V takovém případě je vaší jedinou šancí na deeskalaci zkusit ho přesvědčit, že mu opravdu nemůžete vyhovět, a doufat, že vám uvěří a ze vzteku z neúspěchu vás nenapadne. Klíčové je přitom snažit se zachovat klid, ukázat mu například prázdné kapsy (pomalu a s upozorněním, že se to chystáte udělat) a být připraven na možný fyzický útok (viz níže).

Pokud predátorovi dáváte, co chce (například peněženku), platí stejná pravidla. Co se týče samotného předání, chcete získat prostor pro co nejbezpečnější následný útěk, ale současně ho nechcete vyprovokovat k fyzickému útoku. Házet peněženkou někam za něj je tedy docela riskantní. Pokud mu ji ale předáte z ruky do ruky, dostáváte se do bezprostřední blízkosti k němu (pokud jste v ní už nebyli) a i to je risk. Určitou možností je peněženku “omylem upustit” a využít momentu, kdy se pro ni shýbá, k útěku. Ani to samozřejmě není bez rizika, ale to není ve chvíli, kdy vás někdo přepadnul, nic. Zvažujte podle útočníkova chování, odhalujícího jeho rozpoložení. Může se jednat o chladnokrevného lupiče, ale také například o zoufalého drogově závislého, který to dělá poprvé a je dost možná ještě rozrušenější než vy.

Samotné rozhodování, jestli útočníkovi poskytnete, co chce, může být snadné (pokud se jedná třeba o peněženku, ve které nemáte doklady ani moc peněz). Nebo to taky může být nejtěžší rozhodnutí vašeho života, které vás bude dlouhé roky pronásledovat.

Na jeden modelový příklad rozhodování o tom, zda dát agresorovi, co chce, se můžete podívat ve videu v článku Sebeobrana: Co ne/stojí za to bojovat.

Sexuálně motivované útoky

Velmi specifickým a palčivým tématem jsou situace se sexuálním motivem útočníka. Bavíme se v tomto kontextu především o případech, kdy sexuální útočník nějakým způsobem usiluje o vaši součinnost. Vyhrožuje vám, ohrožuje vás zbraní. Nikdo vám nemůže říct, jak se máte v takové situaci zachovat. To vy s tím rozhodnutím budete muset žít.

Některé studie uvádějí, že “pravděpodobnost fyzického zranění není u žen, které se pokusu o znásilnění brání, vyšší než u těch, které neodporují“. A že “odpor v reakci na verbální nebo fyzické útoky nevede ke zvýšenému násilí útočníka po znásilnění“. To ale samozřejmě není žádná záruka. A především, fyzická zranění jsou jen část traumatu, které utrpí oběť znásilnění. Tématu sexuálního a sexualizovaného násilí věnujeme samostatný text.

Deeskalace v sociálních konfliktech

Tzv. sociální konflikty, kterých je většina, obvykle lze deeskalovat – a tedy vyhnout se tomu, aby skončily násilím. Nejčastěji v těchto případech budeme pracovat s emocemi a/nebo sociálním kontextem.

Emoce

“Hněv a strach jsou dvě hlavní emoce, jejichž přičiněním se konflikt nejčastěji vystupňuje k násilí. Není to tak vždy. Násilí predátorů, profesionálních zločinců, bývá někdy zcela oproštěno od emocí. Na druhou stranu, pokud jsou v násilí emoce, spoléhejte na vztek a strach.” (Rory Miller, Lawrence Kane: Přiměřená sebeobrana)

Pokud si říkáte, že někdo, kdo se bojí, na vás přeci nezaútočí, představte si vyděšené zvíře, zahnané do kouta. Když má pocit, že mu nic jiného nezbývá, zaútočí. Koneckonců, to byste měli v sebeobranné situaci, které se nemůžete vyhnout, utéci z ní nebo ji deeskalovat, udělat i vy. A určitě u toho budete mít strach.

Zde malá vsuvka: Často slýchám, že k úspěšné fyzické sebeobraně je zapotřebí vyvolat v sobě agresivitu. Nemyslím si, že je to nutně pravda. Nepodceňujme instinkt přežití a sílu zoufalství v boji o něj. Jednou mi do bytu vlezla lasička. Jak jsem se ji snažila vyhnat, zkusila se přede mnou schovat do skříně. Myslela jsem si, že když je v pasti, chytím ji a vynesu ven. Nečekaně proti mě vystřelila jako raketa, rafla mě do nohy a než jsem se vzpamatovala, byla pryč. Musela být, chuděra, vyděšená k smrti. Snad se jí daří dobře, má můj obdiv a vděk za ukázku, jak se může vyděšený malý tvor ubránit mnohonásobně většímu a silnějšímu soupeři.

Pokud se tedy setkáte s vyděšeným potenciálním útočníkem (typicky se může jednat o někoho pod vlivem drog nebo psychicky narušeného jedince), deeskalace bude spočívat ve snaze uklidnit ho. Mluvit na něj pomalu, tiše a uklidňujícím tónem. Nedělat prudké pohyby. Zjistit, co jeho strach vyvolalo, a příčinu odstranit, je-li to možné.

Rozzuření potenciální útočníci jsou samozřejmě častější než ti vyděšení. Při takovém setkání si v první řadě položte otázku, jestli je to vůbec váš problém. Pokud bezprostředně neohrožuje vás, vaši blízkou osobu nebo někoho bezbranného (a vy nemůžete pomoci, aniž byste neúměrně neohrozili vlastní bezpečí), nezasahujte. Zavolejte policii, je-li to nutné, a odejděte do bezpečí. Nedělejte z toho svůj problém.

Pokud je ale vztek agresora směřován přímo na vás, bezprostředně hrozícímu boji může zabránit jedině obratná deeskalace (teoreticky i odstrašení, ale u velmi rozzuřených útočníků bych na to spíše nespoléhala). Někdy to může být poměrně jednoduché. Opět se vracíme k tomu, co agresor chce. A velmi často vám to i přímo řekne. Pokud můžete, udělejte to. Jestli máte pocit, že tím podporujete svět, kde platí “právo silnějšího” (viz Boj bez boje: útěk v sebeobraně), vězte, že deeskalovat konflikt strategickým ústupem nemusí znamenat nechat to být. Střet můžete řešit následně. Podle situace třeba přímo s agresorem (až se uklidní, za bezpečných podmínek), stížností (např. zaměstnavateli) nebo přivoláním policie (to byste měli v závažných případech projevů agrese udělat vždy).

Pokud na vás tedy například někde v baru vřeští nepříčetný chlápek, abyste vypadli, nebo vám rozbije hubu, odejděte. Pokud na vás v průběhu vašich deeskalačích snah zařve, ať držíte hubu, přestaňte mluvit.

Pokud vás ale mluvit nechá, jste na dobré cestě odvrátit násilí. Ne nadarmo nazývá Geoff Thompson deeskalaci “talking the situation down”, což se dá doslovně přeložit jako “zklidnit situaci mluvením”. Samozřejmě ale velmi záleží na způsobu, jakým to provedete. A na každého agresora může fungovat něco jiného. (Sledujte v průběhu snahy o deeskalaci bedlivě jeho reakce a upravujte podle nich svůj přístup.) Níže několik obecných pravidel, která (obvykle) fungují (podrobněji pak viz text Konflikt v kontextu sebeobrany):

• Kontrolujte svůj hlas i celkový projev.
• Nesuďte, nekritizujte, neurážejte.
• Neříkejte mu, co má dělat, myslet si nebo cítit.
• Ptejte se, naslouchejte a reagujte podle toho.
• Vyjádřete pochopení, je-li to možné.

Když nic jiného, dokud mluvíte, nebojujete. Získali jste čas. A ten může stačit k tomu, aby se agresor začal uklidňovat.

Pokud nic nefunguje, agresor reaguje na jakékoli vaše slovo jako na urážku či výzvu, dost možná před sebou nemáte “sociálního násilníka”, ale predátora. Jeho cílem, či dokonce přímo potřebou, je samotné násilí. Mluví s vámi jen proto, že hledá záminku pro něco, k čemu se už rozhodl. Nebo je to součást hry. V takovém případě je poslední šancí, jak se vyhnout boji, pokusit se o Odstrašení (viz níže).

Sociální kontext

Významnou roli v sociálních konfliktech samozřejmě sehrává sociální kontext. Zásadním faktorem je tedy přítomnost svědků. Před těmi může mít agresor zvýšenou potřebu “zachovat si tvář”, zejména pokud se jedná o členy jeho skupiny. Neponižujte ho, nechte ho “vyhrát”. Pokud bude mít pocit, že musí bojovat, aby obhájil svou čest a postavení, pravděpodobně situace skončí bojem.

Existují různé způsoby, jak vystoupit ze scénáře směřujícího k násilí. Všechny mají společné to, že spolknete vlastní ego (pokud se začne ozývat) a dáte agresorovi jasně najevo, že nemusí bojovat. Geoff Thompson ve své knize The Art of Fighting Without Fighting uvádí tzv. pravidlo 95 %, podle kterého “v násilných konfliktech až 95 % lidí ve skutečnosti nechce bojovat, vlastně tam ani nechtějí být – chtějí utéct”… To znamená, že většina lidí nestojí doopravdy o fyzický střet a když jim poskytnete příležitost, jak se tomu vyhnout, využijí ji.

Proč se tedy vlastně lidé někdy chovají, jako by bojovat chtěli? V kontextu sociálního násilí se jedná obvykle o záležitost statusu, teritoria nebo vnímaného porušování pravidel. Existuje řada strategií, jak v takových situací deeskalovat situaci směřující k násilí. Níže několik příkladů.

• Necháte ho vyhrát (dosáhnout cíle bez boje)
  • Opuštění situace
  • Taktická omluva
• Vystoupíte ze scénáře (Nereagujete tak, jak se od vás očekává ve scénáři směřujícím k boji.)
  • Na výzvy reagujete jako na smysluplné otázky – např.:
    • “Máš problém?” – “No vlastně jsem měl děsný den v práci, šéf si zase vymyslel nemožný deadline a prudil.” 
    • “Na co čumíš?” – “Na tu kočku za tebou. Viděls ji? Nevíš, jestli tu je s někým?”
  • Spolupracujete – např.:
    • “Tady sedím já!” – “Aha, sorry, jsem tu poprvé. Poradíš mi prosím tě, kam si sednout, abych někoho nenaštval?”
  • Ignorujete ho (To může někdy fungovat, ale v jiných případech agresora naopak vyprovokovat. Pokud to nenechá být, musíte být připraveni přejít k jiné strategii.)
• Zapojíte publikum (Sociální násilí se prakticky nikdy neodehrává bez svědků.), např. oslovíte vůdce jeho skupiny (pokud ho dokážete odhadnout), aby si agresora “srovnal”. (To ovšem může být dost riskantní krok a musíte u toho působit dostatečně sebevědomě, aby vás skupina začala vnímat jako dominantního hráče.)

 

Na co při deeskalaci nezapomínat

Kdykoli v průběhu svého vývoje se situace může změnit. Jak v náš prospěch, tak naopak. Například pokud se naskytne možnost útěku (opuštění situace), využiji ji. Pokud se objeví někdo, koho mohu požádat o pomoc, udělám to. A naopak, pokud úsilí o deeskalaci viditelně selhává a protistrana se zjevně chystá k bezprostřednímu fyzickému útoku, přecházím do fáze boje.

Ačkoli se snažíme situaci zklidnit a vyhnout se boji, musíme počítat s tím, že se nám to třeba taky nepodaří. Měli bychom tedy po celou dobu zůstat ve střehu a být připraveni včas odvrátit případný náhlý fyzický útok. Podle míry závažnosti situace zaujmeme (a udržujeme) buď tzv. “skrytý střeh” nebo rovnou sebeobranný postoj.

Sebeobranný postoj (někdy také nazývaný bojový střeh nebo guard) můžete vidět v druhé polovině tohoto modelového videa (které se jinak zabývá především přiměřenou obezřetností a situačním uvědoměním). Spočívá ve stabilním postavení nohou (dominantní lehce nakročená, vzdálenost nohou na šířku ramen, kolena lehce pokrčená) a pažích zvednutých cca do výše ramen (přední o něco výše), s přední rukou (ta, co není dominantní, tj. u praváků levá) nataženou (vytváří blok), dlaně otočené směrem k agresorovi.

Skrytý střeh není tak zřejmý, nechceme při něm dát jasně najevo, že jsme připraveni se fyzicky bránit (ať už proto, abychom konflikt neeskalovali, nebo z důvodu získání drobné výhody – jsme připraveni, a potenciální útočník to neví). Cílem každopádně je nemít ruce někde dole, protože zvednout je k obraně či útoku by trvalo příliš dlouho. Založené ruce nejsou dobrý skrytý střeh – potřebujeme být schopni v případě potřeby je okamžitě použít – ke krytí hlavy nebo provedení obranného úderu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Důležité je také pracovat se vzdáleností od potenciálního útočníka. Ideálně chceme při komunikaci s agresorem udržovat vzdálenost alespoň na délku paže plus jeden krok, tedy zhruba 1,5 až 2 metry. To nám dává prostor na reakci, pokud by agresor zaútočil, a poskytuje čas na únik nebo obranu. Každopádně, pokud je tak blízko, že se dotýká vaší přední ruky, máte už hodně velký problém. Ustupte do bezpečnější vzdálenosti. Pokud se stále přibližuje a museli byste před ním opakovaně couvat, dostáváme se už do přestupné fáze k boji. Ale o tom až jindy.

Pokud máte hodinu času, tématu sebeobranného postoje a práce se vzdáleností se detailně věnuje Geoff Thompson ve svém videu Geoff Thompson The Fence – YouTube. Popis různých vzdáleností a střehu v konfliktní fázi sebeobrany (s obrázky) najdete také v knize od instruktorů sebeobrany a vysokoškolských pedagogů z FTVS UK Radima Pavelky a Jaroslava Sticha “Sebeobrana. Nebuďte snadnou obětí!”.

Odstrašení

Zatímco při Deeskalaci máme často ještě možnost změnit přístup, pokud snaha o zklidnění situace nefunguje, při druhém typu verbálního odrazení, Odstrašení, “hrajeme vabank”. Pokud neuspějeme, zbývá už jen boj. To ovšem neznamená, že bychom se vždycky měli (nebo mohli) pokoušet nejprve o Deeskalaci. V některých situacích pro to není prostor, na některé typy útočníků to prostě nefunguje.

Kdy tedy volíme pokus o Odstrašení?

• Nechceme mu dát to, co chce (nebo ani nemůžeme a nepodaří se nám ho o tom přesvědčit).
• Jedná se o predátora, jehož cílem je násilí a/nebo nás považuje za snadnou oběť.
• Deeskalace nefunguje (nebo předpokládáme, že by nefungovala).

A kdy ne?

• Když je možná deeskalace (nebo samozřejmě vyhnutí se, útěk).
• Když se agresor zjevně bezprostředně chystá k útoku (viz Signály útočníka v Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace) – Tehdy nečekáme, až udeří, a zahajujeme boj jako první.

Jak na to? A jak ne…

Pokud si nás útočník zvolil na základě svého vyhodnocení, že budeme „snadná oběť“, může ho vhodně použitý hlas přesvědčit, že se zmýlil, a od útoku odradit. Někteří autoři popisují (pro sebeobranu žen) „odstrašení agresivitou“ s výzvami jako „Vodpal“ nebo „Táhni do prdele!“ a dokonce tvrdým strkáním do agresora. To bych rozhodně nedoporučovala. Chceme agresorovi dát najevo, že jsme ochotní a schopní se bránit, ale současně ho zbytečně nevyprovokovat k fyzickému útoku. Asertivita odrazuje před útokem, agresivita konflikt eskaluje.

Principem Odstrašení je dát (potenciálnímu) útočníkovi jasně najevo svou vůli (aby se k nám nepřibližoval, nechal nás na pokoji) a současně vyslat signál, že není radno si s námi zahrávat.

Podmínkou úspěchu je přesvědčivost.

(A samozřejmě při Odstrašení nezapomínáme na sebeobranný postoj.)

Změna rovnice

Už výše jsme si zmínili, že verbální sebeobrana stojí na práci s myslí útočníka. V případě odstrašení se obvykle (v případě predátorů) jedná o jeho vnímání poměru rizika a zisku.

Nemusí se vždy jednat o predátora s jasným nekalým cílem. Obtěžovat vás může taky někdo, kdo prostě překročil hranici a neuvědomuje si, že je jeho jednání nevhodné a může být vnímáno jako ohrožující. V takovém případě Odstrašení slouží jako velmi důrazné upozornění, že “takhle tedy ne!”, a troufám si tvrdit, že obvykle bude fungovat.

Typickým případem jsou příliš neodbytní a naléhaví “nápadníci”, kteří neberou “ne” jako odpověď, vstupují vám do osobního prostoru nebo se dokonce na vás snaží sahat (neagresivně). Ucouvnutí se zaujetím sebeobranného postoje a důrazným hlasovým pokynem (“Ne!”, “Stůj!”, “Nechte mě být!”) je nenechá na pochybách, že skutečně nemáte zájem.

Někdo, kdo není predátor, ale v zásadě slušný člověk, který jen (nebo “jen”, chcete-li) neodhadnul dobře situaci a/nebo postrádá dobré vychování, na takovou výzvu zareaguje stažením se.

Pokud si vás ale vybral za svou oběť predátor, upozornění na nevhodnost chování nebude stačit. On ví, že nemáte zájem (ať už o seznámení s ním nebo spolupráci na tom, aby získal cokoli jiného, co chce). Ví to, a je mu to jedno (nebo mu to dokonce vyhovuje). Musíte ho přesvědčit, že mu to za to nestojí. Tedy pracovat s jeho vnímáním poměru rizika a zisku.

Svého cíle chce predátor dosáhnout co nejsnadněji a s co nejmenším vlastním ohrožením. Samozřejmě mohou být výjimky, například osoby s deviantními sklony, pro které je akt odporu oběti zdrojem potěšení a zvýšeného pocitu vlastní moci. Taktika změny rovnice také nebude fungovat, pokud se predátor dostane do situace, která ho vede k tomu, že si neuvědomujeme vlastní riziko (například je pod vlivem návykových látek). V ostatních případech, pokud se vám podaří ho přesvědčit, že by to pro něj bylo příliš riskantní, můžete ho od jeho úmyslu odvrátit.

Podrobněji si to probereme v textu Rituály a taktiky agresora, zde si stručně uvedeme pár pravidel:

• Stanovte jasné hranice
• Nevyjednávejte
• Neomlouvejte se (s predátorem vám slušnost nepomůže, bude to vnímat jako slabost)
• Zvyšte sázky (naznačte sílu)
• Buďte přesvědčiví (nedejte najevo váhání)

Samozřejmě, vše co v rámci Odstrašení naznačíte, musíte být připraveni a schopni také naplnit. Po stupních síly lze postupovat pouze směrem nahoru. A pokud zvolený stupeň nefunguje, nemůžete v něm setrvávat příliš dlouho a musíte postoupit výš. To znamená, že pokud jste zaujali sebeobranný postoj, zakřičeli: “Stůj!”, a agresor se k vám stále přibližuje, musíte udeřit.

 

 

Pozn.: Světle modře označené texty, které neobsahují odkazy, značí budoucí odkazy (články ještě nebyly publikovány). (Funkční odkazy jsou označeny tmavě modře.)