Strach je dobrý rádce, ale zlý pán. Může nám škodit, když mu podlehneme, ale také nám může být velmi nápomocný, když mu ve vhodných chvílích nasloucháme. Jak ale vědět, kdy se strachem bojovat, a kdy přijmout jeho varování? A jak zabránit tomu, aby nás paralyzoval? Na to jsem se pokusila zaměřit v následujícím textu.

Protože je tenhle článek docela dlouhý, shrneme si závěry z něj hned na začátku ve stručných bodech. Pokud jim chcete lépe porozumět, musíte si to přečíst celé, muhehehe. Odměnou vám bude závěrečný bonus v podobě tipů, jak pracovat s intuicí.

1. Strach je přirozený.
2. Strach nám může pomáhat.
3. Strach nám může škodit.
4. Se strachem lze pracovat.

Všichni někdy máme strach

Stejně jako jiní živočichové jsme vybaveni strachovou odezvou či reakcí (fear response), která nás chrání. Pomáhá nám vidět skutečný vztah mezi našimi omezenými silami a nebezpečími světa kolem nás. Člověk je ale živočich s komplexní, komplikovanou psychikou. Zatímco zvířata jednají reflexivně, řízena instinkty, člověk se svým vědomím sebe sama, kognitivním vývojem v rámci socializace a značnou individualitou zpracování zkušeností si vytváří ke strachu složitý vztah. A jeho reakce na něj tomu odpovídají.

Obzvláště patrné je to u strachu ze smrti, který pravděpodobně pohání naše jednání mnohem více, než si uvědomujeme.

Strach ze smrti je univerzálie, jež (…) činí úžasně jasnými a srozumitelnými lidské činy, které jsme pohřbili pod horami faktů a zakryli nekonečnými argumenty o “pravých” lidských motivech.

(Ernest Becker, The Denial of Death)

Vědomí smrti jako konceptu se zvířat netýká. Je my, lidé, se v určitém věku musíme vyrovnat s uvědoměním, že jednou zemřeme. A pak s tím vědomím prožijeme zbytek svých dnů.

Nebudeme se tu ale pouštět do filozofických (nebo dokonce náboženských – chraň bůh!) rozborů tématu člověka a jeho konečnosti. Tento kratičký exkurz slouží jen jako úvod k lepšímu pochopení složitosti tématu strachu. A ve výsledku snad také ke zlepšení schopnosti pracovat s touto emocí v kontextu sebeobrany.

Vezměme to ale od základu…

Fight, Flight, Freeze, Fawn

Pojem “Boj nebo Útěk” (fight-or-flight), označující fyziologickou reakci organismu na ohrožení, je asi většině lidí znám. Už v roce 1915 popsal Walter Cannon tyto dvě základní nevědomé, automatické reakce organismu, pomáhající shromáždit zdroje, které tělo potřebuje ke zvládnutí ohrožujících okolností.

Později fyziologové a psychologové tento koncept dále rozvinuli a definovali čtyři základní rychlé fyziologické reakce těla na pocit ohrožení:

• Fight (Boj) – Příprava na bojovou, agresivní reakci, konfrontaci
• Fligh (Útěk) – Příprava na útěk
• Freeze (Zmrazení, Zamrznutí, Ztuhnutí) – Nehybnost, absence reakce
• Fawn (Přizpůsobení, Lísání, Podvolení) – Snaha vyhovět/potěšit, a vyhnout se tak střetu/snížit závažnost situace

Základním cílem těchto čtyř rychlých tělesných reakcí je snížit, ukončit nebo se vyhnout nebezpečí a vrátit se do stavu klidu a kontroly. Objevují se tehdy, když jsou požadavky okolí větší než naše vnímaná schopnost se s nimi vyrovnat. Úroveň stresu přitom závisí na individuálním vnímání okolností a schopností je zvládnout.

Co se děje v těle?

Fight, Flight, Freeze, or Fawn: How We Respond to Threats (simplypsychology.org)

Fight Flight Freeze: How To Recognize It And What To Do When It Happens | BetterHelp

Kdy a proč nám fyziologické reakce ne/pomáhají

Člověk je zvláštní tvor. Obecným pravidlem evoluce je, že rysy, které přestanou mít svou funkci, nakonec zmizí. Jenže společenský vývoj je tak rychlý, že náš fyziologický vývoj (laicky řečeno) “nestíhá”. Naše tělo není plně adaptováno na soudobý životní styl.

Stresové reakce se vyvinuly jako mechanismus přežití, který lidem a dalším savcům umožňuje rychle reagovat na život ohrožující situace. Téměř okamžitá sekvence hormonálních změn a fyziologických reakcí pomáhá čelit hrozbě nebo uprchnout do bezpečí. Bohužel tak ale tělo může také přehnaně reagovat na stresory, které nejsou život ohrožující, jako jsou dopravní zácpy, tlak v práci nebo potíže v rodině.

Když dáte pěstí šéfovi, protože vám hrozí výpovědí, nebo zastavíte uprostřed silnice a utečete z auta, ve kterém se hlasitě hádají vaše děti a manželka to vyčítá vám, vaše tělo “vyřešilo” situaci stylem lovce-sběrače. Co ale fungovalo před 10 tisíci let, není už tak docela účelné dnes. Tedy ne ve všech případech. I když je naše společnost vysoce rozvinutá, hrozby skutečně bezprostředně ohrožující naše životy samozřejmě nepřestaly existovat.

Stresová reakce fight/flight/freeze/fawn může být účelná, nebo neúčelná (nezdravá, kontraproduktivní) – v závislosti na kontextu a intenzitě stresorů.

Příklady účelných situací:

• Boj (Fight): Je účelný, když hrozí reálné fyzické nebezpečí, aktivní obrana nebo konfrontace může situaci vyřešit nebo zlepšit a současně není možnost vyřešit situaci jiným způsobem (deeskalací, opuštěním situace).
• Útěk (Flight): Je účelný v situacích, kde je nejlepší strategií vyhnout se nebezpečí nebo hrozbě, například když není bezpečné čelit situaci přímo. (V případě hrozícího fyzického střetu je útěk téměř vždy lepší volbou než boj – je-li možný.)
• Zmrazení (Freeze): Může být účelné, když ani boj ani útěk nejsou možné nebo bezpečné a nejlepší strategií je nevzbudit pozornost nebo počkat, až nebezpečí pomine.
• Přizpůsobení (Fawn): Může být účelné v situacích, kdy může pomoci deeskalovat konflikt nebo hrozbu prostřednictvím přizpůsobení se potřebám nebo přáních druhých, často v situacích sociálního nebo psychologického násilí.

Příklady neúčelných situací:

• Boj (Fight): Když je reakce boje aplikována na situace, kde není reálná fyzická hrozba, může to vést k nepřiměřené agresi. (To je třeba ta už zmíněná fyzická inzultace náročného šéfa.)
• Útěk (Flight): Když lidé reagují útěkem na situace, které vyžadují čelit problémům a řešit je, může to vést k vyhýbavému chování a neschopnosti řešit stresory. (Zavřít se před šéfem na záchodě vaši pozici v zaměstnání nevylepší.)
• Zmrazení (Freeze): Když je reakce zmrazení aktivována ve chvílích, kdy by aktivní činnost mohla situaci zlepšit, může to vést k paralýze a neschopnosti jednat, což může způsobit ztrátu příležitostí a/nebo ještě zvýšit nebezpečí. (Agresivní opilec vás zahnal ke zdi, sápe se po vás… a vy se nedokážete ani hnout.)
• Přizpůsobení (Fawn): Může být neúčelné, když člověk konzistentně ignoruje vlastní potřeby nebo hranice ve prospěch uspokojování ostatních, což může vést k vyčerpání nebo ztrátě sebeúcty. (Časté například v situacích domácího násilí.)

To jsou samozřejmě jen obecné příklady a upřímně řečeno, stejně jsou naše možnosti zvolit si, jakou stresovou reakci v nás různé situace spustí, značně omezené. Co se týče častého spouštění v neúčelných situacích, mnoho studií se tématem zabývá v souvislosti s chronickým stresem a jeho vlivem na naše zdraví. V tomto článku: Understanding the stress response – Harvard Health se například můžete dočíst i o různých technikách bojujících proti chronickému stresu. Nás ale v kontextu sebeobrany zajímají především situace, kdy reálné bezprostřední fyzické ohrožení skutečně existuje.

O tom, jak můžeme stresovou reakci a svou reakci na ni ovlivnit v sebeobranné situaci si více povíme dále v článku. Ale ještě předtím se trochu více zaměříme na strach jako takový.

Kdy a jak naslouchat strachu

Příliš mnoho lidí chodí po světě v neustálém stavu ostražitosti, s intuicí špatně informovanou o tom, co skutečně představuje nebezpečí. (…) Skutečný strach je signálem přežití, který se ozývá pouze v přítomnosti nebezpečí, avšak neopodstatněný strach nad námi získal moc, jakou nemá nad žádným jiným tvorem…

(Gavin de Becker, The Gift of Fear)

A to je ten problém se strachem. Když se bojíme příliš, nejen že nám to značně znepříjemňuje život, ale navíc nás to ani neochrání před skutečným nebezpečím, mnohdy právě naopak. Leda že bychom se zamkli v nějakém přísně střeženém bunkru a vůbec nevycházeli ven. Když jsme konstantně ustrašení a naše pozornost je fixovaná na nějakou konkrétní (pomyslnou) hrozbu, můžeme přehlédnout skutečné nebezpečí. A navíc tak působíme jako snadná oběť. Ale o tom zase jindy…

Jak tedy ale poznat “skutečný strach”? Podrobněji se strachem jako poslem intuice zabývá text Vyhodnocení situace: Úloha intuice v sebeobraně. Zjednodušeně, je to okamžitá reakce na (vědomě či podvědomě) vyhodnocené podněty z okolí. Varování před bezprostředně hrozícím nebezpečím. Pobídka k reakci na ně. Jak píše de Becker: “Strach vyvolává mocné prediktivní zdroje, které nám říkají, co by mohlo přijít dál.”

Jakmile nebezpečí pomine, zmizí i strach (ten skutečný). Tak proč se tak často bojíme, i když nám žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí? A tady přichází ke slovu to, co pro nás (jako lidský druh i  individuálně) vlastně znamená nebezpečí. Mělo by to být vcelku jednoduché: Rozmanité hrozby mohou mít negativní vliv na naplnění našich potřeb různých úrovní. Od těch nejzákladnějších, biologických (jako je potřeba dýchat), až po ty specificky lidské (potřeba uznání, potřeba seberealizace), jejichž nenaplnění neznamená přímé ohrožení života nebo zdraví. A logicky by tedy výskyt (a intenzita) našeho strachu měly odpovídat míře nepostradatelnosti ohrožené potřeby.

Jenže u nás, lidí, to vůbec jednoduché není.

Často svému strachu nerozumíme.

A máme tendenci bát se věcí, kterých bychom se (podle čisté logiky) bát neměli, a naopak potlačovat obavy z věcí, které by si strach zasloužily. Například pravděpodobnost, že s vámi spadne letadlo, je zhruba tak “vysoká”, jako že vyhrajete obrovskou sumu ve sportce. Naopak riziko, že vás srazí auto, je celkem značné. A přitom strach z létání je velmi rozšířený, ale silnice přechází většina lidí zcela bezstarostně (mnozí dokonce bez rozhlédnutí a s nosem zabořeným v mobilu).

Jen my, lidé, dokážeme mít něco přímo před očima, mít všechny informace potřebné k přesné předpovědi, dokonce ji možná na chvíli i udělat… a pak to všechno popřít.

Co je, a co není strach

Abychom lépe rozuměli tomu, co se v nás děje (a mohli s tím tak účelně pracovat), je důležité chápat rozdíl mezi strachem, děláním si starostí, úzkostí a panikou.

Také strach a stresové reakce, jako jsou boj, útěk, ztuhnutí a podvolení (fight-flight-freeze-fawn), jsou úzce propojené, ale nejsou totéž. Zatímco strach je emocionální stav, který nás informuje o hrozbě, stresové reakce jsou mechanismy těla, fyzické a behaviorální odpovědi, které se spouštějí v reakci na strach nebo akutní stres a umožňují nám na tuto hrozbu okamžitě reagovat. (Že ne vždy zcela účelně, jsme si probrali výše.)

V kontextu sebeobrany je důležité porozumět oběma těmto aspektům – strachu jako signálu, že je potřeba jednat, a stresovým reakcím jako konkrétním způsobům, jak tělo na tento signál reaguje. A protože s námi, lidmi, to není jednoduché, je potřeba naučit se rozlišovat také mezi (skutečným) strachem a dalšími emočními stavy, se kterými ho často zaměňujeme. 

Zatímco strach je přirozenou emocionální reakcí na konkrétní, reálnou hrozbu nebo nebezpečí, okamžitou odpovědí na přítomné nebezpečí, které je jasně identifikovatelné, úzkost je obecný pocit neklidu, který může být nejasný nebo nespecifický. Na rozdíl od akutního strachu, úzkost je často dlouhodobější a může vznikat bez přímého ohrožení, spíše jako předtucha něčeho špatného. “Úzkost, na rozdíl od skutečného strachu, je vždy způsobena nejistotou. Je způsobena předpověďmi, ve které máte malou důvěru.” (Gavin de Becker, The Gift of Fear)

Dělání si starostí představuje myšlenkový proces zaměřený na budoucí události, které by se mohly stát. Tento proces zahrnuje opakované přemýšlení o potenciálních problémech nebo neúspěších, často bez konkrétního podkladu. Rozdíl mezi děláním si starostí a úzkostí spočívá v tom, že to první značí specifické a kognitivní zaměření na budoucí problémy, zatímco úzkost je širší emocionální a fyziologický stav, který může být méně specifický a intenzivnější.

Specifickou kategorií emočního stavu souvisejícího s pocitem ohrožení pak je panika, což je intenzivní a náhlá vlna strachu nebo úzkosti. Může vést k fyzickým reakcím, jako je rychlý srdeční tep, pocení, třes a dezorientace (tedy vyvolává stresové reakce, které jsme si popisovali výše), a často je iracionální a přehnaná vzhledem k situaci, která ji vyvolala.

Proč se zde tolik zabýváme odlišením skutečného strachu od, řekněme, “příbuzných emočních stavů”? Protože strach je užitečný signál v přítomnosti reálného nebezpečí, zatímco úzkost nebo dělání si starostí nás spíše odvádějí od účelného řešení situace (a panika nám v tom může zabránit zcela). A taky nám tyhle “falešné strachy” značně znepříjemňují život (zbytečně), ale to už je zase jiné téma…

Dělání si starostí

Podívejme se ještě trochu blíže na dělání si starostí. Proč nás to zajímá v kontextu sebeobrany? Protože “starostlivci” sami sebe velmi často považují za “vhodně opatrné”, a tedy méně ohrožené různými nebezpečími, ale vůbec to tak nemusí být. Protože vnitřní obavy mohou odvést naši pozornost od skutečných, vnějších hrozeb. A taky proto, abychom si zdůraznili, že být vhodně opatrný vůbec neznamená chodit po světě v neustálém stavu vyděšené ostražitosti. Stačí být bdělí a pracovat vhodně se situačním uvědoměním.

Starost (worry) obecně je “strach”, který si sami vytváříme. Starosti si obvykle děláme, protože nám to přináší nějakou druhotnou odměnu. Nejčastěji se jedná o něco z následujícího:

• Vyhýbáme se změně.
• Vyhýbáme se pocitu bezmocnosti (tím, že si děláme starosti, máme pocit, že něco děláme).
• Dokazujeme náklonnost druhému člověku (mnohdy přehnaným, zatěžujícím způsobem, namísto “zdravějších” projevů lásky).
• Snažíme se chránit před budoucím zklamáním.

Často také své starosti používáme jako jakýsi “magický amulet”, kterým máme pocit, že odvrátíme nebezpečí. Jako bychom věřili, že když si ohledně něčeho budeme dostatečně dělat obavy, nestane se to.

A vzhledem k tomu, že  tváří v tvář reálným hrozbám máme větší tendenci jednat, a starosti si často děláme spíše kvůli věcem, které ve skutečnosti nejsou příliš pravděpodobné, můžeme se v dělání si starostí utvrzovat. Pokládáme je za vhodnou opatrnost, která zajistila, že se obava nenaplnila.

A současně, velmi aktivním starostlivcům se občas přeci jen nějaká obava naplní. Když neustále přemýšlíte o tom, co všechno špatného by se mohlo stát, časem se “strefíte”. Jak se říká, i rozbité, zastavené hodiny ukazují dvakrát denně správný čas. Pro “ustarance” je to ovšem opět potvrzení, že “měl pravdu”.

Ano, správně, utvrdit nás v dělání si starostí může to, že se obavy nenaplní, i to, že se naplní. Dělání si starostí se může snadno stát jakýmsi naším “výchozím nastavením”. Děláme si je ze zvyku. Zaměřujeme se na vyhledávání negativ, rizik, hrozeb.

A to nemusíme. Když jsme si vědomi, co může představovat hrozbu, a nepohybujeme se po světě “na autopilota”, na skutečné nebezpečí nás upozorní intuice. “Když respektujete přesné intuitivní signály a vyhodnocujete je bez popírání, můžete důvěřovat, že vás upozorní, když se vyskytne něco hodného vaší pozornosti. Strach získá na důvěryhodnosti, protože nebude uplatňován zbytečně. Když přijmete signály přežití jako vítanou zprávu a rychle vyhodnotíte prostředí nebo situaci, strach okamžitě ustane. Důvěřovat intuici je pravým opakem toho žít ve strachu.” (Gevin de Becker, The Gift of Fear)

O tom, jak podpořit svou intuici, si povíme trochu více v závěru článku.

Kdy a jak tedy naslouchat

Jak se nenechat strachem ovládnout

Ať už čelíte velké obchodní dohodě, střetnutí se šéfem nebo bandě lupičů v zapadlé uličce, budete cítit strach. Nikdy se nezbavíme strachu tak docela, ale můžeme se učit ho rozpoznávat, pracovat s ním a přistupovat k němu jako k mocnému nástroji, který nám pomáhá v reakcích na konfrontace.

(Geoff Thompson, Fear – The Friend of Exceptional People: Techniques in Controlling Fear)

Strach je přirozený, dokonce potřebný, záleží ale na tom, kdy ho cítíme, jak často a intenzivně a jak na něj reagujeme. Aby nás varoval před nebezpečím a pomohl nám zmobilizovat síly na vyřešení hrozby, je žádoucí. Aby nás paralyzoval, pronásledoval, měnil nás v úzkostné uzlíčky nervů a bránil nám v růstu a plnění našich snů – to nechceme.

Jak tedy pracovat se strachem?

1. Identifikovat

V první řadě se naučme rozpoznávat skutečný strach – reakci na reálnou hrozbu – od pocitů, které se tak jen tváří. To jsme si rozebírali výše v textu.

2. Akceptovat

Už samotné rozeznání pocitu strachu, porozumění tomu, jak funguje, může pomoci snížit intenzitu jeho nástupu. Je to často jeho náhlost, překvapivost, co způsobí, že strachu podlehneme.

Dalším krokem je ho akceptovat. “Přijetí je způsobem, jak zastavit cyklus strach-adrenalin-strach (tedy takový vývoj situace, kdy vlastní reakcí na prvotní strachový impulz posilujeme jeho projevy a můžeme se dostat do stavu paniky). Přijměte své pocity. Nechte je sebou projít jako vlnu. Zkoumejte je.” (Geoff Thompson, Fear)

Samozřejmě, začít zkoumat své pocity ve chvíli, kdy vám někdo šermuje pěstmi před obličejem, je absurdní představa. Ale můžete si to vyzkoušet “nanečisto”. Vhodné příležitosti k tomu si můžete sami vytvořit. (V kontextu sebeobrany se nabízí absolvování modelových situací, kdy můžete věnovat chvíli vnímání toho, co cítíte, těsně před tím, než jdete na řadu.)

Většina z nás se se skutečným strachem z reálného ohrožení nesetkává denně. Což je samozřejmě dobře, ale na druhou stranu to znamená, že nevíme, co se v nás (a s námi) bude v takové situaci dít. Všechny ty pocity vyvolané hrozbou pro naše zdraví nebo dokonce život jsou pro nás nové, neznámé, jejich intenzita nás zaskočí… a umocní naši strachovou reakci. Bráníme se jim (marně), místo abychom je použili jako pohon pro účelné řešení situace. Je to trochu, jako když vás strhne mořský proud. Pokud zpanikaříte a budete se snažit plavat proti němu, jen vás to rychle vyčerpá. Když ale zvládnete kontrolovaně plavat spolu s ním, nakonec zeslábne a vy se můžete bezpečně vrátit na břeh.

3. Konfrontovat

Pocit strachu (adrenalin) je přirozený, stejně jako pocity hladu a žízně. Když máte hlad, nepanikaříte, najíte se. Když máte žízeň, napijete se. Tak je to i se strachem. Nepanikařte, jednejte.

(Cus Damatio)

Jistě, to se snáze řekne, než udělá. Ale čím lépe tomu, co se s vámi (a především ve vás) děje, když pociťujete strach, porozumíte, tím větší budete mít šanci v rozhodujícím okamžiku svému strachu nepodlehnout. “Paniku vyvolává nevědomost, neporozumění vlastnímu tělu a tomu, jak funguje. Většina lidí ve většině situací není poražena svým strachem, ale svou vlastní myslí.” (Geoff Thompson, Fear)

Stručně řečeno, nejlepší způsob, jak překonat strach, je čelit mu. Odborně se tomu říká “expoziční terapie”. Tím, že se vystavujete svému strachu, snižuje se postupně intenzita vaší reakce. Samozřejmě to neznamená, že pokud máte strach z přepadení v tmavé uličce, je dobrou taktikou procházet se tam každou noc a čekat, až vás někdo napadne. Koneckonců, když máte strach z utonutí, taky ho “neléčíte” tím, že se vrhnete do rozbouřených vln. Obzvlášť, pokud neumíte plavat.

Vystavovat se strachu lze v rozumné míře a bezpečných podmínkách. Začít můžete imaginací. Představováním si situací, ze kterých máte strach. (Jen u toho nesklouzněte k obsesivnímu dělání si starostí. Expoziční terapie je kontrolovaný a záměrný proces zaměřený na snížení strachu, zatímco dělání si starostí je nekontrolované a často zvyšuje úzkost.)

A pak jsou tu samozřejmě kurzy sebeobrany a modelové situace, ke kterým se stále vracíme. Když použijeme přirovnání ke strachu z utonutí, kurzy sebeobrany vám pomohou naučit se plavat a modelové situace vás “hodí do vody” – aniž by vám skutečně hrozilo, že se utopíte.

4. Posílit sebedůvěru

Jak jsme si už zmínili, důležitým předpokladem úspěšné sebeobrany je věřit, že to dokážu (nebo alespoň, že to dokázat můžu). Pokud jsem naprosto přesvědčená o své bezmocnosti, jsem bezmocná. To, jak vnímáme vlastní schopnosti zvládnout konkrétní situaci, má také přímý vliv na míru strachu, který pociťujeme. Máme-li pocit, že nároky prostředí vysoce převyšují naše vnímané schopnosti vypořádat se s nimi, pociťujeme intenzivní stres a intenzita stresové reakce může být tak vysoká, že propadneme panice, případně “zamrzneme”.

Jak zvýšit důvěru ve své sebeobranné (nebo koneckonců jakékoli jiné) schopnosti (či lépe, dovednosti, protože ty můžeme získávat, zatímco schopnosti jsou vrozené)? Na to je konečně taky jednou celkem jednoduchá odpověď:

1. Pracovat na svých dovednostech: Kurzy sebeobrany, semináře asertivní komunikace, jakýkoli trénink zvyšující vaši fyzickou kondici, psychickou odolnost a schopnost boje vám dodají nejen nástroje k řešení případné situace ohrožení, ale také vyšší sebedůvěru.
2. Testovat je, a získávat potvrzení: Úspěšné využití nově osvojených dovedností “nanečisto” v méně rizikových nebo ideálně zcela bezpečných, tréninkových situacích vám dá pozitivní zpětnou vazbu. Pokud jste již někdy situaci ohrožení čelili a nebyli jste tak docela úspěšní, můžete takto získat také důležitou korektivní zkušenost.

Co se týče osobní bezpečnosti, považuju zde za důležité poznamenat, abychom si dávali pozor na přehnanou sebedůvěru a zejména její nevhodné využívání. Když se nám podaří začít si více věřit, přirozeně se občas stává, že v projevování své sebedůvěry sklouzneme do role vyzyvatele nebo hrdiny zachraňující ostatní. Nechápejte mě špatně, rozhodně bychom neměli být nevšímaví a lhostejní k situacím ohrožení jiných lidí. Jen ne za cenu zbytečného ohrožení vlastní bezpečnosti. Když vidíte člověka čelícího napadení, přivolejte pomoc. Nevrhejte se slepě do boje. Když vás někdo obtěžuje, dejte mu jasně najevo, že nejste snadná oběť. Ale nepřekročte hranici mezi asertivitou a agresivitou.

A neříkám ani, že nikdy nemůžete fyzicky vstoupit do střetu jiných lidí, pokud nevidíte jinou možnost a skutečně máte předpoklady pro to, abyste při svém hrdinském činu uspěli. Ale upřímně, to platí pro málokoho. A především: Násilí není řešení. Až na situace, kdy je jediným řešením. Než k němu ale přistoupíte, buďte si opravdu jistí, že jste vyloučili všechny jiné možnosti.

Jak zabránit panice a zamrznutí

V předchozích odstavcích jsme mluvili o tom, jak bojovat proti paralyzujícím účinkům strachu v dlouhodobějším horizontu. Ale co můžete dělat ve chvíli, kdy nastal Ten okamžik a vy cítíte, jak vás zaplavuje adrenalin, srdce divoce buší, nohy se vám třesou, tuhnou nebo máte pocit, jako by vůbec nebyly vaše…?

• “V té chvíli mezi konfrontací a akcí můžete adrenalin ovládnout bráničním dýcháním (hlubokým, kontrolovaným dýcháním nosem). To spouští tzv. parasympatický nervový systém, který zpomaluje uvolňování adrenalinu.” (Geoff Thompson, Dead or alive)
• Můžete si připomenout, že to, co cítíte, jsou přirozené projevy strachu, a že nejlepší reakce na zaplavení adrenalinem je využít ho – jednat. Ať už útěkem nebo (když útěk není možný) bojem.
• Můžete si také opakovat nějakou připravenou povzbuzující mantru, která zabrání spirále paniky tím, že vás “vrátí do hlavy”, přiměje myslet a současně bude působit jako protipól negativním, katastrofickým myšlenkám, které vás dále zaplavují adrenalinem a paralyzují. Například: “To zvládnu.”

Možná to bude fungovat, možná ne. Upřímně, možná si na nic z toho v rozhodující chvíli ani nevzpomenete. Proto nepodceňujete dlouhodobou přípravu. A prevenci. Ale to už sem nepatří.

Jak pracovat s intuicí

Intuice je vždy správná alespoň ve dvou důležitých ohledech. Je to vždy reakce na něco. Vždy má na srdci vás nejlepší zájem.

(Gevin de Becker)

Co je intuice, jsme si vysvětlili v textu Vyhodnocení situace: Úloha intuice v sebeobraně. Důležité také je odlišovat ji od dělání si starostí nebo úzkosti. A koneckonců i od strachu. Intuice není emoce.

Strach je emocionální odpověď na vnímané nebezpečí nebo hrozbu. Úzkost je obecný pocit neklidu, způsobený nejistotou. Dělání si starostí je myšlenkový proces zaměřený do budoucnosti. Intuice je podvědomě a tiché varování založené na zkušenostech. Je to podvědomý, rychlý a automatický proces, který nám poskytuje důležité informace a varování o potenciálních hrozbách na základě našich předchozích zkušeností a pozorování. Tichý mechanismus přežití. Vědění, aniž bychom věděli proč.

Není ničím nadpřirozeným, ničím, co by vznikalo někde mimo nás. Pracuje s informacemi, které máme k dispozici (i když se třeba zrovna nenachází v našem vědomí). A tím se dostáváme k tomu, že s intuicí lze pracovat. Rozvíjet ji, budovat, posilovat, zpřesňovat. Jak? Tím, že jí poskytneme více informací. A také tím, že se naučíme lépe jí naslouchat.

Spojte se sami se sebou

Vím, to zní docela divně. Ale skutečnost je taková, že většina lidí v dnešní době trpí jistým “přerušením spojení” mezi myslí a tělem. Naše mysl a tělo jsou vytvořeny tak, aby velmi komplexně vzájemně interagovaly, ale náš styl života nás do značné míry učí ignorovat zprávy, které vysílá tělo, a namísto toho investovat veškerou energii do analyzování myšlenek a informací zvnějšku. Často své tělo umlčujeme, místo abychom mu naslouchali.

Jednoduchý příklad: Sáhněme si do svědomí. Kdo z nás někdy nepocítil bolest hlavy, a bez rozmyslu si nevzal prášek a nevrátil se k práci, protože “teď na to prostě nemám čas”? Žijeme ve společnosti, která nám poskytuje plejádu nástrojů, jak se odpojit od tělesných pocitů a utlumit je. Problém je, že tělo se nám těmi vjemy často snaží sdělit něco důležitého.

Neříkám, že bychom měli zahodit analgetika a všechny další moderní nástroje a jít do lesa objímat stromy. Jen vybízím, abychom svému tělu trochu více naslouchali. Dokud se s námi ještě vůbec baví. Ta bolest hlavy možná upozorňuje, že sedíme vystresovaní u počítače už příliš dlouho a potřebujeme pauzu. Nebo dovolenou. Můžete ji umlčet na chvíli, možná i na dlouho, ale nakonec si tělo ten odpočinek vynutí. Nemocí, v horším případě zhroucením.

Ale to už trochu odbíháme od tématu intuice. Jen trochu, protože pokud jsme se naučili nenaslouchat sami sobě (kromě vědomé mysli a její racionální práce), jemné signály intuice prostě snadno přeslechneme nebo okamžitě zavrhneme.

Jak tedy “obnovit spojení”?

Pro začátek stačí občas si vzpomenout na to, že máme taky nějaké tělo, které má svoje potřeby. Dál existuje mnoho způsobů, cvičení, která nám pomáhají vnímat tělesné pocity, propojit mysl a tělo. Třeba jednoduché soustředění na dýchání, které pomůže na chvíli trochu utišit mysl a “naladit se na tělo”.

A kdo chce naslouchat sám sobě víc, může vyzkoušet budování  mindfulness, což je (zjednodušeně řečeno) stav vědomé a nehodnotící pozornosti k přítomnému okamžiku a zároveň schopnost tuto pozornost vědomě a pravidelně praktikovat prostřednictvím různých technik, jako jsou meditace nebo hluboké dýchání. Je to v současné době docela trend, takže informací a návodů najdete na internetu mraky.

Věnujte pozornost, trénujte a zásobujte

Z meditačních podložek se teď vrátíme zpět mezi lidi. Ty, kteří nás mohou ohrožovat. O situačním uvědomění jsme se bavili v článcích Prevence v sebeobraně: Vyvarování a Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace. Abychom si mohli být skutečně vědomi toho, co se kolem nás děje (a jestli to pro nás představuje hrozbu), musíme prostě vnímat.

“Situační uvědomění je instinktivní schopnost, kterou sice máme všichni, ale jen malé procento z nás jí věnuje pozornost. Ve většině případů byste měli být schopni vytušit problém a vyhnout se mu, než k němu skutečně dojde. Naslouchejte svým vrozeným obranným mechanismům, svojí intuici. Jakmile se to naučíte, rapidně tím zvýšíte svoje bezpečí.” (Rory Miller, Lawrence Kane, Přiměřená sebeobrana)

Stejně jako to platí pro většinu schopností, i tuto lze rozvíjet. Můžete ji trénovat jednoduše. Až se příště ozve vaše intuice, na chvíli se zastavte, připusťte ji a propojte ji s vědomou myslí. Vysvětlete si, kde se vzala. Například uvidíte skupinu lidí a ozve se tušení, že mezi nimi dojde ke střetu. Chvíli je pozorujte (samozřejmě nenápadně z bezpečné vzdálenosti) a zkuste vnímat, co vaši intuici spustilo. Možná to byla řeč těla, změny v chování, zkracování vzdálenosti, zvýšený tón hlasu…?

Tomu se říká artikulační cvičení. “Artikulační cvičení vám pomůže přivést vědomou mysl ke spolupráci s intuicí. Vytvoří určitou důvěru mezi těmito dvěma částmi vaší mysli.” (Rory Miller, Lawrance Kane, Přiměřená sebeobrana)

Trénovat a zásobovat svou intuici informacemi (procvičovat situační uvědomění) můžete, i když se nic neděje. Pozorujte lidi někde na veřejnosti a představujte si, koho byste požádali třeba o nějakou informaci nebo drobnou pomoc (a s kým byste raději kontakt nenavazovali). A pak zauvažujte, co vás přimělo se tak rozhodnout. Jaké mají držení těla? Jak se tváří? Co dělají s rukama? Kam se dívají a na co se zaměřují? Připomínají vám někoho? A čím?

Dovolte si naslouchat

Nechala jsem to na závěr, ale je to samozřejmě základní předpoklad. Každému z nás se někdy, po nějaké nepříjemné zkušenosti, mihlo hlavou: “Věděl/a jsem, že to nemám dělat.” A obvykle následuje nějaké “ale”.

“Měla jsem špatný pocit z toho nastoupit s tím člověkem do výtahu, ALE…

…nechtěla jsem ho urazit.

…nechtěla jsem vypadat divně.

…řekla jsem si, že je to blbost.”

Tahle ALE (doplňte si svá vlastní) jsou tím, co nás přiměje ignorovat, popřít svou intuici, nejednat podle varovných signálů vlastního podvědomí – a mnohdy toho pak litovat.

Strach, nepříjemnou emoci vyvolanou jasnou vírou, že je něco nebezpečné, není tak snadné ignorovat. Ten si vaši pozornost vynutí, často ji celou zcela uchvátí. Intuice není tak “hlasitá”, dokonce často bývá popisována jako klidná. Musíte si dovolit jí naslouchat, aby vám mohla něco sdělit.

Proto jí věnuji tolik pozornosti v textu o práci se strachem. V mnoha případech totiž, když včas zaznamenáte jemný varovný pocit (a řídíte se jím), nebudete vůbec muset strach pocítit. V příkladu s mužem ve výtahu přijde ke slovu strach ve chvíli, kdy se intuice potvrdí a ten člověk, ze kterého jste měli špatný pocit, mezi patry výtah zastaví nouzovým tlačítkem a obrací se k vám…

Strach je přirozený. Může nám pomáhat, může nám škodit, ale nemusí nás ovládat. V sebeobraně ho používejte jako účinný varovný systém a “zbraň”, která vám dodá sílu. Strach nám taky ukazuje, na čem nám skutečně záleží, a poskytuje i další cenné informace. Jako třeba nakolik důvěřujeme vlastním schopnostem. Může být cenným vodítkem pro práci na sobě. Můžeme se bát věcí (a lidí), kteří nám mohou ublížit, ale nebojme se strachu. Pokud z něj dokážeme udělat rádce a pomocníka, a ne krutého pána…