Existuje mnoho způsobů, jak se bránit, když někdo ohrožuje naši bezpečnost, a fyzická obrana je až tím posledním řešením.

V tomto článku na pokračování se zaměříme konkrétněji na témata, kterými jsme se už zabývali, a zkusíme si je převést do trochu více návodné podoby.

Nezapomínejme při tom na to, že použití vhodné sebeobranné strategie záleží vždy na mnoha faktorech, viz texty:

Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace

Vyhodnocení situace – volba obranné strategie

Typy útoků, útočníků a motivy útoku

 

Pojďme tedy ke konkrétním strategiím, jak se bránit:

Vystoupení ze scénáře

V článku Konflikt v kontextu sebeobrany jsme si představili koncept “trojjediného mozku” a jak s tímto modelovým rozdělením lidského mozku na “ještěří”, “opičí” a “člověčí” pracuje Rory Miller v kontextu konfliktu a sebeobrany. Vysvětlili jsme si, jak různé části mozku ovlivňují naše reakce ve stresových a potenciálně nebezpečných situacích.

Jedním z hlavních principů komunikace podle Millerova rozpracování konceptu jsou předepsané scénáře chování, které z různých důvodů dodržujeme, ačkoli pro nás mnohdy nejsou vůbec výhodné. Teď se zaměříme na to, jak vystoupit z konfliktního scénáře, směřujícího k násilí. (Připomínám, že s konceptem trojjediného mozku pracujeme jako se zjednodušujícím modelem, který pomáhá porozumět dynamice konfliktu. Neberme to doslovně.)

V zásadě vystoupení ze scénáře (který je hlavně doménou “opičího” mozku) spočívá v zapojení mozku “člověčího”. A to v následujících krocích:

1. Poznat, že se držím scénáře
2. Rozhodnout, jestli je ne/užitečný, a tedy jestli z něj chci vystoupit
3. Vystoupit z něj (pokud jsem se pro to rozhodl)

Jak poznat, že “jedu podle scénáře”

“Jakmile si uvědomíte, že se držíte scénáře, co to pro vás znamená? Znamená to, že jednáte podvědomě a možná se chováte iracionálně. Musíte to přehodnotit a vědomě se rozhodnout.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Že nás řídí “opičí” mozek (který scénáře miluje) nám může naznačit několik jevů:

• Cítíme silnou emoci: Především vztek naznačuje, že je to pro nás osobní. A osobní problém je záležitost “opičího” mozku. (To se zatím bavíme o scénářích obecně. Uplatňují se v celých našich životech, nejen v situacích ohrožení bezpečí. V těch budete přirozeně pociťovat silné emoce – a ještě to nutně neznamená, že jste lapeni v nějakém nevýhodném scénáři.)
• Cítíme silnou sympatii nebo naopak antipatii: “Opičí” mozek řídí emoce a taky dynamiku skupiny, což je pointa společenských scénářů.
• Neřešíme problém: Přestali jsme se ve střetu zaměřovat na vyřešení problémů a snažíme se prostě dokázat, že máme pravdu. “Čím důležitější je pro vás osobní přínos, tím větší vliv získává opice.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)
• Způsob je důležitější než cíl: Obhajujeme zaběhlou praxi, bráníme se změně, odvádíme pozornost k maličkostem. (Např.: Cílem je dát si něco k jídlu a užít si večer s přáteli, ale objednávání pizzy se zvrtne v hádku o to, jestli na ni patří ananas, nebo je to zhůvěřilost.)
• Škatulkujeme: Náš “opičí” mozek se vymezuje vůči ostatním zařazováním do nějaké skupiny. Obvykle takové, názory jejíchž členů (nebo oni sami) mají podle naší skupiny menší význam, hodnotu. (Např. člověka, který se pod vlivem alkoholu projevuje nevhodně, zaškatulkujeme okamžitě jako alkoholika, někdo, kdo se dopustil násilí, “musí být psychopat”.) Často to má také podobu “my vs. oni”.
• Někoho/něco vehementně prvoplánově (a priori) obhajujeme: Jednání členů své skupiny a je samotné automaticky a nekriticky hájíme, i když třeba dělají úplně to samé, co jiní (které kritizujeme).

(Skupinou je zde myšlen jakýkoli soubor jednotlivců, kteří spolu sdílejí společný cíl, identitu nebo účel, a kteří vykazují vzájemnou závislost a spolupráci při jeho dosahování. Členství ve skupině nemusí být vždy zjevné nebo nějakým způsobem “oficiální”. Je to jakýkoli soubor lidí, kteří mají něco významného společného. Skupiny se navíc ne vždy formují na základě našich vědomých rozhodnutí, ale také z kontextu a situací. Mnohdy jsme členy nějaké skupiny, aniž bychom si to uvědomovali.)

 

Jak poznat, jestli nám scénář škodí

“Jakmile zjistíte, že jste spadli do nějakého scénáře, přestaňte. Párkrát se nadechněte. Odhadněte, k čemu ten daný scénář slouží, a rozhodněte se. Čím skončí? Je to to, co chci?” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Scénáře se opakují. Mají podobný průběh a výsledek. Jakmile si tedy uvědomíte, že v nějakém jste (a v jakém), dokážete velmi dobře odhadnout, kam to povede. A můžete se rozhodnout, jestli tenhle výsledek je pro vás žádoucí, nebo ne.

Jak scénář změnit nebo přerušit

“Plno scénářů má různé odnože nebo klíčové body, ve kterých se můžete sami rozhodnout, kterým směrem se budou ubírat. Když si uvědomíte, že se necháváte vést scénářem s nežádoucím koncem, musíte se nejprve sami sebe zeptat: Je tu možnost přejít na jinou verzi téhož scénáře, ale s lepším koncem?” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

To je jedna možnost. Změnit scénář v jeho průběhu na jinou variantu.

Například:

Představte si, že jste ve scénáři konfrontace na veřejném místě. Například vás někdo agresivně osloví v baru: „Co na mě čumíš?“ Tento scénář má různé možné odnože:

1. Původní scénář s nežádoucím koncem: Zareagujete podobně agresivně: „Máš problém?“ nebo „O co ti jde?!“ Tím situaci eskalujete a může následovat fyzická konfrontace.
2. Lepší verze téhož scénáře: Můžete přejít na deeskalační verzi: „Promiň, jen jsem se nad něčím zamyslel,“ nebo s klidem odvrátit pozornost: „Jen jsem přemýšlel, odkud tě znám.“ Tím agresor ztrácí důvod pokračovat v útoku, protože jste neodpověděli podle očekávání.

Klíčovým bodem rozhodnutí zde je, jak zareagujete na agresorovu provokaci. Pokud si uvědomíte, že se necháváte vtáhnout do nebezpečné eskalace, máte možnost vědomě změnit scénář – přejít na jinou verzi, která má větší šanci skončit bez násilí.

“Druhá možnost je změnit scénář jako takový. Každý scénář obsahuje role. Některé jsou si podobné, třeba oba herci v opičím tanci jsou vzájemně zaměnitelní. Nicméně obvykle se liší.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Ze scénáře můžete vystoupit, když odmítnete roli, kterou vám přisuzuje. Podstatné jsou přitom vlastnosti dané role. Není to osobní. Když si to uvědomíte, můžete z role vystoupit. Například se nebudete chovat jako oběť.

Představte si, že jdete po ulici a někdo na vás začne agresivně křičet: „Hele, co se mi tady motáš? Chceš mě nasrat?!“ Jeho scénář je nastavený na konfrontaci, kde vy máte hrát roli submisivní, zastrašené oběti, která ustoupí a projeví slabost, nebo soupeře, který se nechá vyprovokovat. Pokud ale zareagujete klidně a sebejistě, například: „Ne, prostě jen procházím,“ a dál udržujete bezpečnou vzdálenost, odmítáte hrát obě nabízené role. Tím narušujete jeho scénář, což může situaci deeskalovat.

Asi jste si všimli, že obě popisované situace jsou dost podobné. Uvádíme si je zde jako příklad ovlivnění možných vývojů scénáře a vystoupení z role. Pro pochopení principu. Postup ale může být stejný.

Podobně v situaci, kdy třeba na ženu nevhodně pokřikuje skupinka mužů někde na ulici a nejde je ignorovat (například jí zahradí cestu), očekávaný scénář je interakce založená na strachu nebo pohoršení a její role v něm je buď vyděšená oběť, nebo rozezlená uražená konfrontující osoba. Může buď zcela přerušit scénář (například předstírá, že to vůbec nevnímá jako obtěžování, necítí se ohrožená) nebo nepřijmout žádnou z rolí (například bude vystupovat jako klidná autorita). V každém případě nereaguje podle očekávání obtěžujících, čímž jim “kazí hru”, zaskočí je, a může tak získat prostor pro opuštění situace. I pokud se rozhodne reagovat důrazným pokynem, aby ji nechali na pokoji, stále vystupuje z očekávané role, pokud je schopná to udělat s klidem a asertivně (nikoli agresivně).

V první variantě (přerušení scénáře) například řekne: “Prosím vás, kde je tu zastávka tramvaje? Letím na schůzku a bloudím tady. Poradíte mi?”

V druhé variantě (nepřijetí očekávané role a zaujetí role klidné autority) se zatváří jako “paní učitelka” a s klidem řekne: “Pánové, tak takhle ne. Nechte mě laskavě projít, nebo zavolám policii.” Případně zaujme sebeobranný postoj a sebevědomě zavelí: “Nepřibližujte se ke mně!”

Který způsob žena v této situaci zvolí, bude samozřejmě záležet na okolnostech – především pak na tom, co dokáže provést dostatečně přesvědčivě. (A samozřejmě přitom musí zůstat ve střehu a být připravena na případnou eskalaci a nutnost fyzické obrany – viz “Na co při deeskalaci nezapomínat” v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně)

V každém případě jde o to zapojit člověčí mozek, zaměřit se na vyřešení problému, a ne na uspokojení opičího mozku, který chce dokončit scénář. Kompletně vystoupit ze scénáře není vůbec snadné. “Nejenže jsou scénáře podvědomé a je těžké si jich všimnout, ale automaticky pokračují až do konce.” V kontextu sebeobrany to často znamená, že aby se z vás nestala oběť, musíte dokázat porušit společenské konvence. Vystoupit ze scénáře, kterým jsou společenské zvyky. “Predátoři počítají s tím, že v něm oběť zůstane, a tudíž bude jednat předvídatelně.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Nepřijmout roli oběti, a rozhodit tak predátora, který očekává, že se jako oběť budete chovat, ho může velmi často odradit od realizace scénáře, který zahájil. Například vás chce zastrašit, abyste se podvolili jeho záměrům, ale vy nereagujete ustrašeně a submisivně, nýbrž sebevědomě a energicky.

Nebo predátor používá některou z taktik, které jsme si popsali v článku Rituály a taktiky agresora-manipulátora (vynucené spojenectví, závazek atd.) a očekává, že vás scénář společenského chování přiměje být přístupnější. Ale vy ze scénáře vystoupíte, důrazně vymezíte hranice, a získáte tak velkou šanci, že se stáhne.

Například vám někdo nabízí pomoc, o kterou nestojíte a která by vás dostala do situace snížené možnosti obrany. Abyste odmítli, musíte porušit scénář společenského chování. Nabízí vám doprovod k autu, odnesení nákupu, odvoz a tak podobně. Něco, při čem s vámi bude sám, možná dokonce v prostředí, které se může změnit v past (auto, váš vlastní byt,…).

Společenské konvence (a použité manipulativní taktiky agresora) nám našeptávají, že by bylo nezdvořilé odmítnout. To je hlas “opičího mozku”, který usiluje o postavení ve společnosti a chce po vás, abyste byli zdvořilí. Pokud vaše intuice (nebo racionální vyhodnocení situace) říkají něco jiného, poslechněte vždy tento “druhý hlas” – ať už se hlásí o slovo “ještěří mozek” (intuice) nebo ten “člověčí” (racionální vyhodnocení, že by se mohlo jednat o riziko). Ten má na srdci vaše bezpečí.

Vystoupení ze scénáře vyžaduje především vědomé zapojení „člověčího“ mozku a schopnost rozeznat, kdy jednáme pod vlivem zaběhlých vzorců chování. Uvědomění si role, kterou nám scénář přisuzuje, a její odmítnutí nám umožňuje převzít kontrolu nad situací a reagovat efektivněji. Ať už jde o změnu průběhu scénáře nebo jeho kompletní narušení, klíčem je sebeuvědomění, jasné vymezení hranic a schopnost vystoupit z předvídatelných kolejí. Tím nejen snižujeme riziko konfliktu, ale získáváme i větší svobodu v rozhodování.

Aktivní naslouchání

Aktivní naslouchání (které jsme si zmínili už v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně) patří mezi způsoby, jak oslabit sílu opičího mozku. “Když si vyslechnete druhou stranu a před odpovědí se uklidníte, nebudete rychleji mluvit než myslet. Aktivní naslouchání vyžaduje práci s člověčím mozkem a po dostatečném tréninku je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak se nenechat vtáhnout do scénáře.”  (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Podle Millera (a Kadlece) je aktivní naslouchání „klíčový prvek uklidňování mentálně narušených a emočně rozrušených lidí“. V sebeobraně se nám tedy může hodit, střetneme-li se s potenciálním útočníkem, který vykazuje známky výrazné agitovanosti (a nemáme možnost zvolit strategii útěku). Naslouchat zde znamená nejen prostředek k odhalení úmyslů potenciálního útočníka, ale také nástroj obrany ve smyslu deeskalace konfliktu.

Aktivní naslouchání znamená nechat druhého mluvit a co nejlépe vnímat, co říká. Při tom si uvědomujeme emoční stav jak jeho, tak svůj vlastní. Ten totiž ovlivňuje naše naslouchání. A i velmi rozrušená osoba může poznat, pokud naslouchání jen předstíráme, a v případě, že se bude cítit manipulována, může konflikt rychle vyeskalovat k fyzickému násilí.

Dokud protějšek mluví, neútočí. Tedy pokud se z jeho strany nejedná o klam, zastírací manévr k rozptýlení vaší pozornosti před útokem. Skutečně pozorně druhou stranu při aktivním naslouchání vnímejte. Všímejte si nejen obsahu slov, ale také tónu hlasu, řeči těla, všech projevů již zmíněného emočního rozpoložení. Tím nejen dáváte najevo, že nasloucháte, ale také můžete včas zaznamenat náznaky toho, že se schyluje k fyzickému útoku (viz Signály útočníka v textu Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace). Zájem můžete projevit mimo jiné také tím, že se soustředíte na obličej, ale ne konkrétně na oči (to může působit vyzývavě).

K podpoření uvědomění druhé strany, že skutečně nasloucháme (a současně ke kontrole správného porozumění), může pomoci tzv. „zpětná vazba“ či „parafrázování“ toho, co bylo řečeno. (Například: “Co se na mě sakra tlačíš? Tady si každej myslí, že se mi může cpát až do ksichtu!” – “Takže říkáš, že tě rozčiluje, když ti někdo narušuje osobní prostor, chápu to správně?”) Můžete také zkusit napodobovat řeč těla protějšku, což může sloužit k jeho uklidnění. Ale pozor na to, aby to nebylo vnímáno jako výsměch.

K podpoře toho, aby protějšek mluvil, je vhodné používat otevřené otázky. (Například: “Tohle mě fakt sere!” – “A co tě na tom nejvíc rozčiluje?”) Pokud se na něco zeptá on vás, buďte co nejvíce upřímní. Samozřejmě s diplomacií. Pokud nejste zdatní lháři, jakákoli neautentičnost vašeho projevu bude snadno odhalena jako pokus o manipulaci s následnou již výše zmíněnou eskalací konfliktu.

Na způsobu sdělení každopádně záleží stejně jako na jeho obsahu. Třeba reakce z příkladu zpětné vazby může být velmi snadno vnímána jako sarkasmus, zesměšňování či intelektuální povyšování. Pokud si chcete osvojit efektivní aktivní naslouchání, je radno vyzkoušet si to nejprve několikrát v situacích, které nehrozí násilím.

Aktivní naslouchání vám může pomoci porozumět protějšku, „což vám dává možnost rozhodnout se, zda se stane něco špatného, nebo ne.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana) A současně jím tento výsledek můžete také ovlivnit. Jednoduše řečeno – lidé mají (obvykle) rádi, když je jim nasloucháno. Můžete tak změnit, jak vás potenciální útočník vnímá, dokonce získat jeho sympatie (či zabránit svému „odlidštění“). V neposlední řadě lze i toto vnímat jako formu „vystoupení ze scénáře“. Nepřijmete například roli „projekčního plátna“ útočníkovy agrese, a namísto toho se stanete někým, koho zajímá jeho trápení – to, co agresi vyvolalo.

Příklad:

Představte si, že v baru omylem vrazíte do někoho, kdo vypadá, že už vypil víc, než je zdrávo. Okamžitě se otočí a začne na vás křičet: „Hej! Co si myslíš, že děláš? Chceš si něco dokázat?“

Místo toho, abyste reagovali stejným tónem nebo se pokoušeli situaci odbýt, odpovíte klidným hlasem: „Promiň, nevšiml jsem si tě. Chápu, že to bylo nepříjemné. Jsi ok?“ Zároveň mu věnujete pozornost – díváte se na něj s neutrálním výrazem, sledujete jeho reakce a řeč těla, ale nedíváte se mu přímo do očí, aby to nevypadalo jako výzva. Současně ale nechcete vypadat ustrašeně a submisivně.

Jeho tón se může zmírnit, když vnímá, že mu skutečně nasloucháte. Pokud odpoví něco jako: „Mám fakt na hovno den a ty do mě ještě strkáš,“ můžete pokračovat parafrázováním: „Takže den blbec? To znám. Sorry, že jsem ti ho ještě zhoršil.“

Tímto přístupem snižujete pravděpodobnost, že se situace zvrhne ve fyzický konflikt, s současně ukazujete, že nejste „snadný terč“ – zvládáte situaci s rozvahou a empatií.

Jednání s predátorem

Predátory jsme se už zabývali v textech Rituály a taktiky agresora-manipulátora, Konflikt v kontextu sebeobrany, Typy útoků, útočníků a motivy útoku, Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně nebo Vyhodnocení situace – volba obranné strategie. Zde si to trochu shrneme.

„Predátoři“, útočníci, kteří chtějí něco, co se domnívají, že mohou získat od vás, se k dosažení svého cíle nerozpakují použít sílu. Ať už tím cílem je dosažení něčeho hmotného, nebo potěšení z násilí.

Nejlepším způsobem, jak se ochránit před predátorem, je vyhnout se mu. Nepůsobit jako „snadná oběť“ (sebeprezentace), kterou hledá, včas si všimnout, že na nás někdo podezřele působící zaměřil svou pozornost (situační uvědomění) a také zbytečně nevystavovat na odiv cokoli, co by mohlo být lákavé pro predátora, který jde po hmotném zisku. (Pozn.: Nalezení vhodné míry opatrnosti v tomto ohledu je na každém. Vyrážet do města pro jistotu přestrojený za bezdomovce je jeden extrém, opačným extrémem pak může být například mávat někde ostentativně v nočním klubu tlustým svazkem bankovek a pak vyrazit sám do tmavé uličky.)

Jako konstatování samozřejmého může znít také rada nepohybovat se v místech, kde lze očekávat setkání s predátorem, o samotě. Samozřejmě zde narážíme na dva problémy: Zaprvé to není vždy možné a zadruhé můžete na predátora narazit i někde, kde byste ho nečekali. Nicméně se mnoho lidí vystavuje nebezpečí zbytečně. Je opět na rozhodnutí každého, jestli si například ve 2 ráno na cestu z nočního klubu přeci jen raději neobjednat taxi, i když to nemáte domů až tak daleko, nebo nepožádat někoho, komu skutečně důvěřujete, aby vás doprovodil k autu (když třeba parkujete v noci na odlehlém místě).

Aby vás izoloval, predátor se vás také může na osamělé místo pokusit vylákat. Bude to znít jako poučka pro malé děti, ale bohužel se ji mnoho dospělých dnes a denně rozhoduje ignorovat: „Nechoďte nikam s cizími lidmi.“

Samozřejmě, dospělí lidé se často dostávají do situací, kdy se ocitají o samotě s někým, koho dobře neznají. Opět zde platí, že se sami musíme rozhodnout, co považujeme za riziko, a zvážit, jestli/jak by se mu dalo vyhnout (nebo ho alespoň zmírnit). V mnoha situacích se budete muset spolehnout na svou intuici (Vyhodnocení situace: Úloha intuice v sebeobraně). Pokud vám „cosi našeptává“, že je ten realitní makléř, který vám ukazuje byt, „nějaký divný“, prostě s tím do toho sklepa nechoďte. I když vám tam chce ukázat skvělý úložný prostor pro cokoli.

Pokud se vám predátorovi nepodařilo vyhnout, počítejte s tím, že se vás bude snažit zastrašit a/nebo nepřipustí boj (takže zaútočí prudce a nečekaně). Miller (a Kadlec) radí jednat s predátorem na úrovni „člověčího mozku“, člověčí logikou. „Ne opičí logikou typu ´buďme rozumní´, ale chladnou matematickou logikou typu ´nedostaneš, o co se snažíš, a to, co získáš, ti za to nestojí´.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) (Pozn.: Zde opět považuji na nutné poznamenat, abyste zvážili, zda to něco za to stojí VÁM. A stejně jako predátor posoudili míru rizika a ztráty. Pokud po vás predátor s nožem v ruce chce vaši peněženku, dejte mu ji. A utečte.)

Pokud mu to, co po vás chce, dát nemůžete (nebo z dobrého důvodu nechcete), můžete se predátora pokusit Odstrašit. Přesvědčit ho, že si zvolil nevhodnou oběť, se kterou to nebude mít snadné a pokračovat v realizaci záměru by pro něj bylo příliš riskantní.

Nezapomínejte také na to, že predátor nemusí být sám. Hlídejte si tedy při interakci s ním záda. A pokud vyhodnotíte, že se schyluje k fyzickému útoku (viz Signály útočníka v textu Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace), nečekejte. Proveďte preventivní či předjímající útok. Ale to jsme už ve fázi boje.

Shrnutí – jak se bránit predátorovi (v pořadí podle eskalace situace):

1. Vyhněte se mu.
2. Nevypadejte jako vhodná oběť.
3. Nenechte se zmanipulovat.
4. Pokud můžete, utečte.
5. Nenechte se zastrašit.
6. Odstrašte ho.
7. Bojujte.

 

“Ne” je kompletní odpověď

O přehlížení odmítnutí jako projevu predátora jsme se bavili už v textu Rituály a taktiky agresora-manipulátora (část Taktiky útočníka – a jak je použít proti němu). Teď se zaměříme více na to, jak odmítat skutečně účinně.

Činy jsou mnohem výmluvnější a důvěryhodnější než slova, obzvláště tak krátké a podceňované slovo, jako je “ne”, zejména je-li vyřčeno váhavě nebo bez přesvědčení. (…) “Ne” je slovo, které by nikdy nemělo být předmětem vyjednávání, protože člověk, který se ho rozhodne nevyslyšet, se vás snaží ovládat. (…) Ignorování slova “ne” může být důležitým signálem přežití.

Gavin de Becker

 

Zaměřujeme se zde samozřejmě především na situace potenciálního ohrožení osobní bezpečnosti, ale naučit se správně odmítat (cokoli) a na svém postoji trvat je něčím, co mnozí z nás potřebují v celém své životě. Ano, mluvím o vás, vy laskaví, ochotní a/nebo nejistí, neasertivní či závislí na uznání. Vy, kdo se neustále účastníte akcí, na které jste nechtěli jít, pomáháte druhým s jejich úkoly, i když nestíháte vlastní, nebo se necháváte přesvědčit k utrácení peněz za věci, které nechcete, nepotřebujete nebo si dokonce ani nemůžete dovolit.

Neschopnost odmítat může vést k narušení osobních hranic a pocitu, že vás ostatní využívají (často správnému), ale i k hromadění stresu, frustrace nebo dokonce pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem. A v situacích souvisejících s osobní bezpečností také k ohrožení vašeho života.

Když souhlasíte, že se setkáte se známým ze střední školy, aby vám představil “skvělý způsob přivýdělku”, čeká vás útrpná hodina řečí o nějakém pyramidovém schématu, v horším případě se do toho necháte uvrtat a bude vás to stát ještě mnohem více času (a taky můžete přijít o dost peněz). Když nedokážete odmítnout pomoc s nákupem až domů od podezřelého souseda, může vás to stát i život.

Jak tedy odmítat?

• Přesvědčivě: Aby bylo vaše odmítnutí skutečně přesvědčivé, všechny komunikační prvky (hlas, řeč těla, obsah sdělení) musí být v souladu. Pokud slovy říkáte “ne”, ale hlas a řeč těla vypovídají o nejistotě a váhání, predátor (nebo jakýkoli manipulátor) slyší: “možná”.
• Nevyjednávejte, nevysvětlujte Při jednání s predátorem, který záměrně zneužívá společenské normy, musíte jasně stanovit hranice a trvat na nich. “Predátor chce něco, co máte vy. Nemá ale v úmyslu vzít si to za každou cenu. Nechce umřít a nemá rád bolest. Predátoři před svými činy chladnokrevně analyzují poměr zisku a rizika. Takže nastolte hranice a ujistěte ho, že mu to za to nestojí. (…) Pokud se necháte zatáhnout do konverzace, z hranic se stane vyjednávání. Už to nejsou hranice. Pokud je to násilný predátor, konverzaci využije, aby se k vám dostal dost blíž.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) Proto ani nevysvětlujte, protože tím dáváte signál, že se o vašem odmítnutí dá ještě vyjednávat.
• …a hlavně neustupujte: Zejména u cizích lidí nikdy, za žádných okolností, neustupujte v otázce slova „ne“, protože tím vytváříte podmínky pro další pokusy o kontrolu. Pokud někomu dovolíte, aby vás přemluvil k tomu, že své „ne“ odvoláte, je to jako byste mu vystavili certifikát: “Máš navrch”.

Jak se naučit odmítat postupně?

Je mi jasné, že výše uvedené body mnoha lidem zní jako totální utopie. Pokud nedokážete odmítnout ani Svědky Jehovovy, jak byste mohli prosadit svou vůli tváří v tvář vychytralému predátorovi? Pokud se v tom poznáváte, můžete vyzkoušet některé z následujících tipů, jak budovat svou dovednost odmítání:

• Začněte malými kroky: Vyzkoušejte odmítání v situacích s nízkým emocionálním rizikem, např. vyzkoušení produktu v obchodě.
• Připravte si věty předem: Představte si možné situace, kdy budete potřebovat odmítnout, a dopředu si připravte, co řeknete.
• Získejte odklad: Když to situace umožňuje a nedokážete odmítnout hned, vyhraďte si čas na rozhodnutí, např. větou: “Musím si to promyslet”.
• Zkuste nonverbální odmítnutí: Pokud je pro vás problémem především samotné verbální odmítnutí, zkuste odmítnout řečí těla, gestem, zavrtěním hlavou.
• Procvičujte asertivitu: Zkuste se postupně trénovat v jasném vyjadřování svých potřeb a hranic – například s přáteli nebo v bezpečném prostředí. Asertivita je dovednost, kterou lze rozvíjet, například s pomocí kurzů nebo literatury. – No a nebo můžete navštívit kurz sebeobrany. V těch dobrých si budete moci vyzkoušet i to, jak verbálně odradit agresora. (Pozor, ne tak zcela skrytá reklama.)

 

Spolupráce „ještěřího“ a „člověčího“ mozku

Často zmiňuji intuici a současně se snažím nabízet různé alternativy vysvětlení “toho špatného pocitu” těm, pro které je intuice příliš neuchopitelným konceptem. Třeba se vám bude více líbit vysvětlení založené na konceptu trojjediného mozku, který jsme si představili v textu Konflikt v kontextu sebeobrany (a mluvili jsme o něm už i v tomto článku).

Vývojově nejstarší ještěří část mozku, zodpovídající za přežití, nepřebírá kontrolu často. Plně nastupuje tehdy, když cítíte extrémní ohrožení. Ale i když zrovna nepřebírá kontrolu, pozoruje a naslouchá. “Když máte z něčeho divný pocit, je to zpráva ještěřího mozku, který zaznamenal nějakou drobnost. Ještěr v jednom kuse porovnává nové vjemy s vaší osobní minulostí. Chůze toho člověka připomíná dávného nepřítele – boj se ho. Tenhle připomíná dobrého kamaráda – důvěřuj.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Do cesty se mu často staví “opičí” mozek, který je postavený na emocích a postavení ve skupině. Takže když ještěr radí, abyste utekli, opice kontruje, že budete vypadat hloupě. Ještěra poslechne až tehdy, když je nebezpečí natolik extrémní, že převezme vládu. Což může být často pozdě. Řešením je zapojit do rovnice “člověčí” mozek. Pochopit, že vaše nepříjemné předtuchy nepřichází odnikud. Naučit se je neignorovat.

Efektivní cestou, “jak přinutit ještěří mozek (část mozku, která vnímá detaily ostražitě jako zvíře) a člověčí mozek (který, jak doufáme, činí rozhodnutí) k těsné spolupráci” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu), jsou artikulační cvičení (viz sekce “Věnujte pozornost, trénujte a zásobujte” v textu Jak pracovat se strachem).

“Artikulačním cvičením docílíte dvou věcí. Jakmile se váš člověčí a i opičí mozek naučí, že to, co spouští intuici, je skutečné, oba jí začnou víc důvěřovat. Jakmile se intuice naučí, že se jí důvěřuje, bude vysílat víc signálů. Spolupráce mezi vědomím a podvědomím se posílí.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Budete se v kritické situaci lépe a rychleji rozhodovat. Lépe zvolíte stupeň síly, tedy jakým způsobem, jak intenzivně se budete bránit. A především naslouchání varovným pocitům (ať už je nazveme intuicí, varováním ještěřího mozku nebo jakkoli jinak) značně zvyšuje šance, že se z fáze Vyvarování do momentu bezprostředního ohrožení vůbec nedostanete. Protože do toho auta, výtahu nebo jiného prostoru, kde jsou vaše možnosti fyzické obrany značně snížené, s tím člověkem (ze kterého máte špatný pocit) prostě nenastoupíte. Nebo si ho nepustíte k tělu. Nebo včas odejdete, i když máte pocit, že “zbytečně vyvádíte” a “vypadáte jako srab”.

PIN

Jako další alternativu intuice jsme si v části “Předpovídání násilí” textu Rituály a taktiky agresora-manipulátora zmínili “indikátory incidentu” (pre-indicent indicator – PIN). Pokud chcete k předpovídání násilí přistupovat racionálně, analyticky (a nespoléhat se na varovné pocity), je nutné vědět, že abyste mohli vědomě něco předvídat, musíte si být vědomi možných predikovaných výstupů nebo zaznamenat dostatek indikátorů incidentu, které vám možný výstup zvědomí.

To zní trochu, jako bychom se snažili vysvětlovat vaření čaje pomocí kvantové fyziky, ale nebojte, převedeme si to do srozumitelnější řeči.

Indikátory incidentu jsou drobné varovné signály, které nás upozorňují, že něco může být špatně. Jsou to konkrétní chování nebo situace, které naznačují, že by mohlo dojít k nebezpečí, ještě než se opravdu něco stane. Je to jako když slyšíte praskání větviček v lese – nejspíš to nic neznamená, ale možná se k vám blíží zvíře.

K tomu, abyste mohli predikovat hrozby, je základní podmínkou nebýt “vypnutí” (viz Kódy uvědomění v textu Fáze sebeobrany a kódy uvědomění). Musíte být schopni vnímat varovné signály okolí – to jsou právě ty “indikátory incidentu”. Jednoduše řečeno, jde o malé detaily nebo náznaky, které vám napoví, že něco není v pořádku. Může to být třeba nečekaná změna v chování někoho kolem vás, jeho vtíravé otázky, ignorování vašich hranic nebo způsob, jakým se snaží fyzicky nebo verbálně dominovat – například stojí příliš blízko, rozkročí se do široka, gestikuluje směrem k vám nebo mluví tak hlasitě, že přitahuje pozornost okolí. Tyhle signály vám mohou pomoci identifikovat potenciální hrozbu dřív, než se promění ve skutečný problém.

Pro analytické typy je to skvělá alternativa intuice – nevnímáte jen neurčitý pocit, ale konkrétní fakta a chování, která vás na riziko upozorní. Gavin de Becker, uznávaný odborník na předvídání a předcházení násilí, který s PINs pracuje, ale intuici nezavrhuje, právě naopak. Zdůrazňuje, že často takové signály zachytíme, aniž bychom si to uvědomili. Tělo je registruje (třeba tón hlasu, způsob pohybu, narušení osobního prostoru) a vyšle nám varovný signál – „intuici“.

Ale dobrá, pryč od intuice. Vraťme se zpět k analytickému přístupu. Předvídat jednání druhých lidí můžeme na základě schopnosti číst rozeznatelné signály, jako jsou různá gesta a pohyby. Například brada vystrčená dopředu je projevem agrese, mírně zasunutou hlavou projevujeme strach, rozšířené nosní dírky při prudkém nádechu značí hněv. Pokud člověk kdekoli na planetě drží ruce vpřed s dlaněmi směřujícími dolů a provádí malé pohyby dolů, znamená to „Uklidni se“. V každé kultuře hlazení po bradě znamená „přemýšlím“.

Samozřejmě to ale není vždy tak jednoznačné jako na ilustračním obrázku osoby projevující potenciální agresi prostřednictvím výrazu a postoje (napjatá čelist, zúžené oči, vystrčená brada, mírně předkloněné tělo, zaťatá pěst). Při pohledu na tohoto pána asi nepotřebujete žádné sofistikované analýzy, abyste došli k závěru, že by mohl představovat hrozbu.

Ale jak odhalit riziko násilí u někoho, kdo agresivitu viditelně neprojevuje nebo dokonce své nekalé úmysly promyšleně skrývá? Už jsme si zmínili, že jako lidé žijící ve společnosti se nevyhneme situacím, kdy jsme o samotě s cizími lidmi. Jak poznat, že by někdo, koho si například pouštíme do svého domova (řemeslníci a opraváři, stěhováci atp.), mohl představovat hrozbu?

Jako nástroj předvídání chování nabízí Gavin de Becker tzv. “pravidlo protikladů” (rule of opposites). Položte si otázku, jaké chování byste v daném případě od onoho člověka očekávali (a považovali za “bezpečné”) – a pak si doplňte pravý opak takového chování. Tyto protiklady jsou indikátory možné nebezpečnosti.

PŘÍKLADY (opravář ve vašem bytě):

Prostě si udělá svou práci. X Nabízí pomoc s naprosto nesouvisejícími věcmi.

Respektuje vaše soukromí. X Je zvědavý, pokládá spoustu otázek nesouvisejících s jeho prací.

Dodržuje vhodnou vzdálenost. X Narušuje vám osobní prostor.

Počká, až ho doprovodíte. X Bez vyzvání vám chodí po bytě / domě.

Nadměrně se nezajímá o prvky vašeho domova, které nesouvisí s jeho prací. X Rozhlíží se všude po bytě / domě.

Nezajímá se o to, jestli jste sami. X Ptá se, jestli je doma ještě někdo.

Nezajímá se o to, kdy má přijít domů někdo další. X Ptá se, kdy očekáváte návrat dalších členů domácnosti.

Pracuje přiměřeně efektivně, po práci hned odchází. X Protahuje práci, nemá se k odchodu.

Nevěnuje vám nadměrnou pozornost. X Zírá na vás.

Samozřejmě, bavíme se zde o indikátorech možného nebezpečí. Ne každý, kdo se chová nestandardně, musí být nebezpečný. Ne každý instalatér, který se vás zeptá, kdy přijde domů manžel, se vás nutně chystá praštit do hlavy, jakmile se k němu otočíte zády. Možná je jen vlezlý. Nebo se nevhodně pokouší o seznámení. Ale zvýšená ostražitost je v takovém případě rozhodně na místě.

V tomto případě pracujeme s předvídáním jednání na základě situace či kontextu. Obdobně můžeme odhadovat kontext podle chování a dalších znaků. A tak si zařadit cizího člověka, který nás oslovuje, do kolonky běžné interakce, nebo naopak potenciálního nebezpečí. Zní to trochu záhadně, ale setkáváme se s tím dnes a denně. Pokud vám například nabídne pomoc s kufrem portýr v hotelové livreji, dělá prostě svou práci. Naopak někomu, kdo nevypadá a nechová se jako zaměstnanec hotelu nebo dokonce ani jako běžný host, svůj kufr asi nesvěříte.

Podobně si můžete v různých situacích klást otázku, jestli lze něčí chování zařadit do nějaké běžné interakce. A jestli se ten někdo chová podle daného kontextu. Každá odchylka pak slouží jako varování.

Možná jste si u příkladu s opravářem kladli otázku, co tedy dělat, když vyhodnotíte, že by mohl být hrozbou. Možností je jako vždy více a volba té vhodné závisí na celé řadě faktorů. Následující rady tedy berte s rezervou a vždy vyhodnocujte situaci v celé její komplexitě.

1. stupeň – Cítíte lehké podezření: Buďte obezřetní. Nenechte ho přiblížit se k vám, sledujte ho, ujistěte se, že máte volné únikové cesty, mějte po ruce něco, co byste mohli použít jako zbraň na svou obranu. Snažte se zůstat (alespoň navenek) klidní, nedat své podezření najevo.
2. stupeň – Cítíte silné podezření: Zajistěte přítomnost další osoby, je-li to možné. Například souseda nebo kohokoli, kdo by mohl rychle dorazit. Do té doby samozřejmě platí viz 1. stupeň. Mějte připravený telefon k přivolání policie – což ovšem slouží spíše jako odstrašující nástroj, protože než hlídka dorazí, může se toho stát sakra hodně. (Průměrná doba příjezdu policie v České republice se může lišit v závislosti na lokalitě, dostupnosti hlídek a aktuálním vytížení. Obecně se uvádí, že po nahlášení incidentu dorazí policisté na místo přibližně za 5 až 10 minut. Se svým životem bych se na to nespoléhala. Na příjezd policejní hlídky není stanovena žádná konkrétní zákonná lhůta.)
3. stupeň – Jste si prakticky jistí nebezpečím: Opusťte byt, jděte někam do bezpečí a zavolejte policii. Při opouštění bytu si hlídejte záda.

Vždy také samozřejmě takového člověka můžete požádat, aby odešel. Pokud uvidí, že jsou jeho nekalé záměry odhaleny (a budete působit dostatečně sebevědomě), může od svého úmyslu ustoupit (vyhodnotit jeho realizaci jako příliš náročnou nebo riskantní). Počítejte také ale s tím, že konfrontace může situaci rychle vyeskalovat, takže buďte připraveni k rychlému úniku (v případě jeho nemožnosti k fyzické obraně).

Můžete také tvrdit, že se někdo další má za chvíli vrátit domů – musí vám to ale uvěřit. Pokud nedokážete klamat přesvědčivě, jen tím dáte najevo, že jste ho odhalili a máte strach. To může vést k rychlé eskalaci. Pokud dokážete přesvědčivě a aniž byste odhalili své podezření například předstírat telefonát s partnerem, ze kterého vyplyne, že bude za pár minut doma, může to fungovat a agresor od svého plánu ustoupí.

Pokud si nejste jistí, na kterém stupni se situace nachází, jednejte raději podle stupně vyššího. Je lepší být za hysterku/strašpytla, než se stát obětí.

 

Vaše bezpečí začíná ve vaší hlavě. Sebeobrana nezávisí na fyzické síle. Schopnost účinně udeřit druhého člověka pro ni ani vůbec nemusí být rozhodující. Rozpoznání scénářů, naslouchání intuici a vědomé rozhodnutí nehrát podle pravidel, která vám někdo jiný vnucuje, jsou klíčem k tomu, jak převzít kontrolu nad nečekanými situacemi. Sebeobrana začíná už ve čtení situace a schopnosti rozhodnout se, jakým směrem konflikt nasměrujete – nebo jestli ho vůbec necháte začít.

Každé ve správnou chvíli a vhodným způsobem vyslovené “ne”, každé vystoupení ze scénáře, každé vědomé rozhodnutí ve vypjaté situaci může zabránit tomu, abyste se stali obětí. A jsou to také nástroje pro větší svobodu a kontrolu v každodenním životě. Vždy, když říkáte “ne” někomu/něčemu, co nechcete, co pro vás není dobré, říkáte současně “ano” – svým hodnotám, svému právu na volbu, sobě… Proto si pamatujte: vaše hranice nejsou jen čárou v písku, jsou pevnou zdí, kterou stavíte sami – a kterou máte plné právo chránit. Váš (“člověčí”) mozek je vaším nejsilnějším spojencem. Použijte ho.

Další strategie a taktiky, jak se bránit, si přestavíme v pokračování článku.