Helena

Co nás čeká, když přestaneme vnímat rozdíl mezi realitou a fikcí?

Lidé se dají dělit různě. Jedno z mých oblíbených dělení je na ty, kteří si zachovali schopnost rozlišovat mezi fikcí a realitou, a na ty, kteří ji (v různé míře) ztratili.

Nechápejte to doslovně. Nemám teď na mysli, jestli poznáte, co je lež, a co pravda, nebo jestli dokážete rozlišit mezi skutečným obrazovým a zvukovým záznamem, a obrazy a videi generovanými AI. To první bylo aktuální vždy, to druhé zvláště v poslední době. Ale já teď mluvím o vnitřním rozlišení a s tím související emocionální reakci.

Tohle pozoruji už docela dlouho a s geometrickou řadou narůstající dostupností všeho možného díky internetu, tenhle jev narůstá. Vysvětlím to na příkladu: Můžu se dívat na filmy typu Saw, plné zvráceného mrzačení a vraždění lidí s detailními, naturalistickými záběry v HD, a nebýt z toho traumatizovaná. Nevyhledávám to, nelíbí se mi to, je mi to nepříjemné, ale neublíží mi to. Není to “doopravdy”.

Naopak si ale dodnes vzpomínám na reálné video, které mi někdo ukázal před lety. Záběr, natočený na mobil, muže, který zřejmě chtěl spáchat sebevraždu střelnou zbraní, ale na poslední chvíli cuknul – ustřelil si čelist s půlkou obličeje, ale žil. Seděl v autě, video bylo natočené z venku, nebylo příliš kvalitní, ale na tom nezáleželo. Sebralo mě to – ani ne tak kvůli pohledu na krev a úlomky kostí, ale protože tohle bylo skutečné. Vnímala jsem nekonečnou hrůzu toho, co si ten člověk způsobil. To, že žije s takovým devastujícím zraněním. Jaké budou poslední chvíle jeho života – nebo co s ním bude, pokud bude žít dál…

To video se mnou viděli další dva lidé. Smáli se. A dovedu si představit, že by tam byl i někdo další, kdo by znuděně pokrčil rameny, že tam není nic pořádně vidět. Byli to bezcitní sociopaté? Ale kdepak. Oni prostě viděli jen video, jakých zhlédli už mraky. A ve srovnání s obrovským množstvím mnohem detailnějších brutálních (nereálných) záběrů, to nebylo nic, co by je dokázalo šokovat.

Před vynálezem a rozšířením televize, jak často asi tak člověk viděl nějaké kruté násilí, brutální zranění nebo smrt člověka? Ale samotný fakt, že si v současné době všechny tyhle věci můžeme přehrávat dnes a denně, nezpůsobí, že ztratíme citlivost vůči reálnému utrpení. To přichází až se ztrátou schopnosti emočně rozlišovat mezi realitou a fikcí.

Uvědomila jsem si, že s tím zřejmě souvisí i další jev – to jak se k sobě navzájem chováme online. A jak se to začíná propisovat už i do reálného života.

Interakce ve virtuálním prostoru (některé z) nás učí, že je jedno, co řekneme/napíšeme/uděláme (nebo naopak neřekneme/nenapíšeme/neuděláme). Když se nějaká interakce začne vyvíjet způsobem, který se nám nelíbí, prostě zavřeme aplikaci a zapomeneme na to. Nemá to žádné reálné důsledky. A taky se nemusíme tomu, s kým komunikujeme, dívat do očí. Nevidíme, co naše slova způsobila. Nikdy se s ním nepotkáme. Jako by s tím zavřením aplikace přestal existovat.

Člověk, který vám k fotce na Instagramu napíše, že jste tak hnusní, tlustí a staří, že byste se měli zabít;

Člověk, se kterým si píšete na Tinderu, domlouváte si schůzku, a on přestane reagovat;

Člověk, který vám v události na Facebooku potvrdí účast, ale neobjeví se…

– tohle všechno má společnou příčinu: Pro toho člověka to není reálné. Vy nejste reální. Neuvidí vaši reakci, nebude muset nic vysvětlovat, nebude čelit důsledkům. Nezáleží mu na vašich pocitech, protože vás vůbec nevnímá jako člověka s nějakými emocemi.

A tenhle způsob jednání bez odpovědnosti, bez nutnosti čelit důsledkům svých voleb, u mnohých začíná pronikat i mimo virtuální prostor.

Slýchám vyprávění o lidech, kteří přijali zaměstnání, vyfasovali firemní notebook a telefon,… a pak prostě nenastoupili a přestali komunikovat. Slyšela jsem nedávno dokonce o někom, kdo přestal bez jediného slova chodit do práce – a nechal si firemní auto. Člověku to hlava nebere a říká si, jak si ten někdo mohl myslet, že mu to projde?

A nabízí se právě to vysvětlení, o kterém mluvím v tomto textu: Takový člověk si natolik zvykl na anonymní vystupování online, bez následků, až začal mít pocit, že by to tak nějak mohlo fungovat i v reálném životě.

Člověk, který vám na Instagramu píše urážky, pravděpodobně ani nevnímá, že jeho slova mohou mít na druhé devastující vliv. Ve virtuálním světě chybí přirozená zpětná vazba.

Člověk, se kterým si píšete na Tinderu a který přestane reagovat, vůbec neuvažuje o tom, jak jeho chování ovlivní vás. Že vás jeho náhlé mlčení může zklamat nebo dokonce vyvolat pochybnosti o sobě samých. Ve virtuálním světě totiž chybí odpovědnost za dokončení započaté interakce; vaše komunikace pro něj prostě přestane existovat, vy pro něj přestanete existovat – bez pocitu odpovědnosti nebo potřeby vysvětlení.

Člověk, který vám na Facebooku potvrdí účast na události, ale pak se neukáže, zřejmě nevnímá, že jeho nepřítomnost může zkomplikovat vaše plány nebo zklamat ostatní. Virtuální potvrzení je pro něj jen kliknutí, bez pocitu závazku, který by měl v reálném světě.

A člověk, který přestane chodit do práce a nechá si firemní auto, už nevnímá hranici mezi tím, co je přijatelné online a co v reálném světě. Zvyk jednat bez odpovědnosti a ignorovat důsledky se pro něj stal normou – a očekává, že i ve skutečnosti zmizí stejně snadno, jako kdyby jen zavřel aplikaci.

Ztráta schopnosti vnímat realitu a rozlišovat mezi skutečnými důsledky a „fikcí“ má zásadní dopad na naše chování – online i offline. Virtuální prostředí nás nenápadně učí jednat bez odpovědnosti, bez empatie a bez ohledu na druhé. Ale reálný svět funguje jinak. Každé naše slovo a čin má dopad, ať už ho vidíme, nebo ne. Pokud si to nepřipomeneme a nezačneme vědomě kultivovat své vnímání i chování, riskujeme, že se ztráta odpovědnosti a empatie stane normou – nejen na internetu, ale i v běžném životě.

Zkusme se zamyslet: Jak často jednáme bez ohledu na důsledky, protože to pro nás není „reálné“? A co můžeme udělat, aby náš svět – virtuální i reálný – zůstal lidský?