Helena

Po pouhém roce a půl v korporátu jsem našla správný výtah z parkoviště na recepci. Už nemusím chodit vjezdem pro auta. Žádám si potlesk ve stoje!

Ne že bych tu správnou cestu nějak aktivně hledala. Zkusila jsem to jednou a vylezla jsem kdesi, kam bych nečekala, že se můžu dostat, aniž bych cestovala červí dírou. A ne že bych nebyla schopná se na to někoho zeptat. Ale nechtělo se mi a pak už jsem tam najednou pracovala tak dlouho, že mi to přišlo jako ptát se na jméno někoho, s kým už pár měsíců bydlíte.

V tomhle případě o nic nešlo, ale někdy má můj “salámismus” trochu nepříjemné důsledky. Například povolenou gumičku na stěrači jsem ignorovala tak dlouho, až se jednou zachytla o druhý stěrač. Strhla jsem závity a stěrače se snažily nějakou dobu stírat dokolečka, což samozřejmě nebylo možné, takže to nakonec vzdaly a přestaly stírat úplně. To byste neřekli, jak se takové stěrače hodí, když prší. Nebo sněží, to je ještě lepší. No, možná byste to řekli. Dokonce to možná pár lidí skutečně zmiňovalo, když viděli můj stěrač s vlající gumičkou…

Ale ještě přitvrdíme. Možná máte ve svém okolí někoho, kdo ignoroval pískající brzdy tak dlouho, až je sjel až na kotouče. Takže místo včasné investice pár stovek za destičky musel vrazit několik tisíc do nových kotoučů. Ale znáte někoho, komu se tohle podařilo DVAKRÁT? Teď už ano…

Ne, nejsem nesvéprávná osoba neschopná samostatného života (i když celkem chápu, že si to teď o mně asi myslíte). Vlastně žiju samostatně už docela dost let – a celkem se mi daří, děkuju za optání. Zvládám udržovat při životě dokonce i kočku! (Kytky teda ne.) Prostě se mi jen některé věci nechtějí řešit. Tak je odkládám nebo úplně ignoruju.

Občas si pak mou pozornost vynutí, někdy trochu nepříjemným způsobem. Když vám v autě přestane fungovat všechno, co je na elektřinu, zrovna ve chvíli, kdy stojíte v noci na semaforu a na čelní sklo vám hustě sněží, docela vás to přiměje přemýšlet, jestli jste ten odcházející alternátor neměli řešit trochu dřív.

Ale jindy prostě žiju s drobnými nepohodlnostmi, které jsem si (často úplně zbytečně) sama “vyrobila”. Vodu do stěračů obvykle kupuju dva týdny… a další dva týdny mi trvá, než ji skutečně do té nádrže naliju. Několik let se mnou bydlelo osm pneumatik. Když je v chodbě obcházíte dostatečně dlouho, přestanete je vnímat. Tím vás nevyzývám, abyste to zkusili.

Teď aktuálně mi už pár měsíců nesvítí světlo v obýváku, takže pravidelně potmě, svítíc si mobilem, hledám stojací lampu na vzdálené straně místnosti. Mohla bych si ji aspoň přesunout blíž ke dveřím, že jo? (Prosím vás ne, není to prasklá žárovka, zas tak nepraktická nejsem, i když by mě asi nemělo zarážet, že mi každý tuhle možnost zmiňuje.) Proč si neobjednám elektrikáře, aby mi světlo opravil? Odpověď je stejně jednoduchá, jako je pro většinu lidí asi nepochopitelná: Nechce se mi to řešit.

Věřte, nebo ne, jsem schopná řešit problémy. Když na to přijde, jsem v tom vlastně docela dobrá. Zařídím vše, co opravdu chci zařídit. Ale někdy se mi prostě nechce.

Mohli bychom rozebírat do hloubky, čím to je, nebo doširoka, čeho všeho se to týká, ale to by byla nuda. Podstatné je, že prostě jsem, jaká jsem, a naučila jsem se sebe samu takovou přijímat. To neznamená, že na sobě, své nepraktičnosti a dalších vlastnostech, nechci pracovat. (Třeba tu sprchovou hadici, co stříká všude kolem, určitě brzo vyměním, slibuju.) Ale nevyčítám si, že jsem právě teď taková, jaká právě teď jsem.

Buďte jako já. – Trochu překvapivý závěr po všem, co jsem na sebe vyzradila, chápu. Myslím tím následující: Každý z nás (dobře, vy dokonalí ne, omlouvám se vám) má nějaké charakteristiky, se kterými není úplně spokojený. A když kvůli nim sami sebe bombardujeme, nejen že se tím týráme, ale ani to nepřispívá k řešení.

Protože každá skutečná změna začíná přijetím aktuálního stavu. Ne přijetím ve smyslu smíření se, rezignace, ale klidnou pozicí: “Takhle to právě teď je. Chci s tím něco dělat? A pokud ano, jak začít?” Když místo toho odporujete realitě (“Taková bych být NEMĚLA!”) a ztrácíte energii sebemrskačstvím, trvalých změn docílíte jen těžko.

Na mém To-Do listu je řešení skutečnosti, že jsem v některých záležitostech nepraktická, zatím ještě pořád docela nízko. Až se v práci na sobě prokoušu věcmi, které mi připadají důležitější, začnu dělat na tomhle. A pak budu svítit v obýváku až do haleluja a ostřikovat na celé kolo, to budete koukat!

Ale zatím platí: Jsem nepraktická. No a?