Násilí je široká kategorie a má mnoho definic. Projevuje se v emocích i výrazech. Fyzické násilí je jen jedním drobným aspektem násilí jako celku a ten je jen jedním z druhů konfliktu. Konflikt je velký celek, který zahrnuje všechny tyto pojmy.

(Rory Miller, Komunikace v konfliktu)

Konflikt

Konflikt je definován jako „střetnutí dvou nebo více zcela se vylučujících či protichůdných snad, sil a tendencí“. (Pavelka, Stich, Sebeobrana) Můžeme najít i jiné definice, ale základem vždy bude střet – zájmů, myšlenek, postojů, potřeb, hodnot, cílů… – prostě něčeho, čemu přikládáme význam. Může nastat mezi dvěma lidmi (interpersonální), mezi skupinami nebo uvnitř jedince (intrapersonální konflikt).

Vnitřní konflikt

Na první dojem by se mohlo zdát, že intrapersonální (vnitřní) konflikt je v kontextu sebeobrany irelevantní, ale opak je pravdou. Vnitřní rozpor můžeme zažívat při rozhodování, zda a jak reagovat na potenciální ohrožení. Mnohdy k předejití vzniku přímého ohrožení stačí vybojovat boj ve vlastní hlavě – povolit si „nezdvořilost“ (a například odmítnout odvoz někým, komu nedůvěřujete) nebo naopak potlačit vlastní ego (a deeskalovat konfliktní situaci).

Co se týče samotné fyzické obrany, rozhodnout se udeřit (a udělat to naplno) může představovat vnitřní konflikt par excellence. Už jsme se toho dotkli v textu Vyhodnocení situace – volba obranné strategie (část Rizika nesprávného vyhodnocení – Neschopnost povolit si účinnou obranu).

Interpersonální konflikt

Konflikt mezi lidmi (interpersonální konflikt) je v jádru projevem rozdílů v cílech či hodnotách, v kontextu sebeobrany pak platí, že je to střet takový, který jedna strana vnímá jako hrozbu. Jedná se o dynamický proces, ve kterém lze pozorovat vývoj motivace a měnící se záměr – od sociálního tlaku až po asociální chování.

Rory Miller popisuje konflikt jako gradaci reakcí na situace, kdy alespoň jedna strana vnímá potřebu „vyhrát“ – ať už kvůli uznání, dominanci, materiálnímu zisku nebo třeba čistému přežití. Gavin de Becker, expert na prediktivní analýzu násilí, upozorňuje, že v kontextu sebeobrany konflikty mnohdy mají podobu „pohovoru“ predátora, který testuje, jak potenciální oběť reaguje na menší nátlak, čímž vyhodnocuje její „zranitelnost“ nebo „snadnost.“ Geoff Thompson zase zdůrazňuje psychologické mechanismy – emoce a vzorce chování, které vedou k eskalaci konfliktů, zejména tam, kde jde o ego a společenský status.

V kontextu sebeobrany je důležitým definujícím prvkem konfliktu, tedy střetu mezi dvěma nebo více stranami kvůli rozdílným cílům, hodnotám nebo potřebám, to, že může vést ke konfrontaci.

Konflikt a konfrontace

Proč si tohle všechno říkáme? Abychom pochopili (nebo si spíše připomněli), že konflikt je přirozená, v lidském společenství nevyhnutelná věc, ke konfrontaci při něm dochází jen někdy a násilím vrcholí jen ve zlomku případů. A že v řešení konfliktů často chybujeme. Mnohdy neřešíme ty, které bychom řešit měli (konstruktivně), a jindy zase vedou naše vzorce chování či nesprávné vyhodnocení situace ke zbytečné eskalaci konfliktů – a násilí.

Naším cílem je poznat, kdy (v kontextu sebeobrany) konflikt řešit a jakým způsobem – abychom se (pokud možno) vyhnuli násilné konfrontaci.

Různé situace a vhodný přístup k jejich řešení jsem se pokusila zjednodušeně ztvárnit v následujícím rozhodovacím stromu:

Klíčové momenty

Klíčovými momenty v nastíněném procesu rozhodování jsou v první řadě rozeznání bezprostředního fyzického ohrožení (tedy stavu, kdy je hrozba násilí okamžitá a konkrétní – útočník má jasný záměr a schopnost ublížit, přičemž neexistuje možnost bezpečně uniknout), možnost úniku a identifikace typu konfliktu (záměr a motivace útočníka).

Bezprostředně hrozící útok (viz Signály útočníka v textu Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace) nám nedává jinou možnost, než utéci nebo se bránit fyzicky (pokud bezpečný útěk není možný). (Jestli máte pocit, že to opakuji pořád dokola, tak se nemýlíte. Dělám to zcela záměrně, protože vyhnout se fyzickému střetu, kdykoli je to možné, a současně neotálet s fyzickou obranou, když nezbývá jiná možnost, považuju v sebeobraně za zcela zásadní.)

Rozpoznat, co je agresor zač, o co mu jde a jaké prostředky je schopen a ochoten použít, aby toho dosáhl, je někdy snadné… a jindy ne. Vodítka naleznete v textech Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace, Typy útoků, útočníků a motivy útoku a Vyhodnocení situace – volba obranné strategie. A budeme se tomu věnovat i dále v tomto článku.

Pro srovnání také rozhodovací strom v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně. Zabývá se tím, jak postupovat při setkání s agresorem z hlediska toho, co po nás chce.

Násilí

Světová zdravotnická organizace (WHO) násilí definuje jako „úmyslné použití fyzické síly nebo moci, skutečné nebo hrozící, proti sobě, jiné osobě, nebo proti skupině či komunitě, které má za následek nebo je velmi pravděpodobné, že povede ke zranění, smrti, psychické újmě, narušenému vývoji nebo deprivaci.“ Tato definice zahrnuje nejen fyzické násilí, ale i jiné formy, jako je psychické nebo ekonomické násilí.

V kontextu sebeobrany můžeme násilí definovat jako úmyslné použití fyzické síly nebo hrozby fyzického zásahu proti druhé osobě, obvykle s cílem způsobit újmu, ovládnout nebo zastrašit. Sebeobranné násilí se pak liší od útočného násilí tím, že jeho účelem je zabránit útoku nebo odvrátit bezprostřední hrozbu pro zdraví nebo život sebe nebo jiných osob.

„V zásadě jsou dva druhy násilí, násilí sociální a násilí predátorů. V prvním případě bojujete o své jméno nebo postavení, zatímco v druhém může jít o váš život.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

Samozřejmě, o život může jít vždy, když dojde na násilí. Nestává se to naštěstí příliš často, ale i bezvýznamný spor o postavení a následná „strkanice“ někde v baru může při souhře nepříznivého vývoje a nešťastných náhod skončit velmi vážnými důsledky. Úplně zbytečně.

Jak se vyhnout násilí

Deeskalovat sociální násilí nebývá příliš obtížné, často k tomu stačí neposlechnout nabádavý hlas svého ega. Bohužel právě to, co pomůže zabránit fyzickému střetu v situacích, kdy jde o postavení či dominanci, působí zcela opačně v případě predátorů. Ty můžete jedině odradit tím, že budete vypadat jako příliš nesnadná oběť. „Jste-li ostražití, uvědomělí a připravení, jste ve slušné fyzické kondici a dokážete verbálně stanovit hranice, všechno to jsou pro predátora varování.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

Pro mě je tohle jedním z hlavních argumentů, proč trénovat sebeobranu. Abyste to, co jste se na kurzech naučili, nemuseli použít. Může to znít trochu paradoxně, ale čím více dovedností si osvojíte (a čím víc sebevědomí tím nabydete), tím nižší je pravděpodobnost, že si vás nějaký predátor vybere jako svou oběť. A funguje to i u sociálního násilí. Není náhodou, že se lidé věnující se bojovým sportům do nesmyslných rvaček obvykle nepouštějí. Nemívají tu potřebu něco si dokazovat v baru nebo na ulici. (A vědí, že kdyby došlo k nějakému zranění, hrozí jim větší problémy.) Samozřejmě jsou výjimky. Lidově řečeno: primitivy najdete v jakékoli skupině.

Jak ale poznat, jestli se jedná o sociální konflikt (a měli byste se snažit situaci deeskalovat), nebo stojíte tváří v tvář predátorovi (a potřebujete ho odradit formou odstrašení)?

Už jsme se toho lehce dotkli v textech Vyhodnocení situace – volba obranné strategie (část Rizika nesprávného vyhodnocení – Nesprávný odhad útočníka a jeho záměru) a Typy útoků, útočníků a motivy útoku (tipy, jak odhadnout skutečnou motivaci útočníka). Teď si to shrneme do stručného přehledu:

Rozlišení mezi sociálním konfliktem a násilím predátorů

1. Účel konfliktu a přítomnost svědků

   

   • Sociální násilí: Útočník usiluje o získání dominance, statusu nebo vymezení teritoria. Tento typ násilí obvykle probíhá veřejně a zahrnuje tzv. „opičí tance“ – komunikaci s cílem předvést se před svědky.
   • Násilí predátorů: Útočník sleduje konkrétní cíl (získání prostředků, sexuální napadení apod.) nebo je násilí samo o sobě cílem. Obvykle probíhá beze svědků, útočník se vás snaží izolovat.

 

2. Přístup k oběti a komunikace

• • Sociální násilí: Obsahuje komunikaci a gestikulaci, agresor se snaží upoutat vaši pozornost a vyvolat reakci. Je zde snaha dominovat a často je přítomný verbální konflikt s jasnými emocemi (hněv, pohoršení).
  • Násilí predátorů: Komunikace je minimální nebo zcela chybí, útočník vás může nevnímat jako člověka. Pokud dojde k verbální interakci, jedná se obvykle o „pohovor“, kterým útočník testuje, zda jste vhodnou obětí, nebo se přibližuje pod „nevinnou“ záminkou.

 

3. Neverbální signály

• • Sociální násilí: Útočník se na vás intenzivně zaměřuje a často zdánlivě ignoruje okolí. Cílem je upoutat pozornost a potvrdit svůj status či nadřazenost.
  • Násilí predátorů: Útočník skenuje prostředí, rozhlíží se, vyhodnocuje okolí a jedná promyšleně. Při útoku jedná tiše, bez výrazných emocí, často se vyhýbá očnímu kontaktu.

 

4. Testování reakcí

• • Sociální násilí: Ustoupení, kompromis nebo humor mohou situaci zmírnit, pokud útočník reaguje na tyto pokusy deeskalací.
  • Násilí predátorů: Ustoupení nebo smířlivost může predátora povzbudit k útoku. Je nutné působit jako „obtížný cíl“ (hard target), tedy jako příliš nesnadná oběť, kterou není snadné zastrašit ani zmanipulovat.

 

5. Motivace a konkrétní požadavky

• • Sociální násilí: Agrese může pramenit z frustrace, potřeby
    dominovat nebo snahy o pobavení se na cizí účet. Přítomnost materiálních požadavků je méně pravděpodobná.
  • Násilí predátorů: Pokud útočník žádá materiální věci (například peníze nebo cennosti), můžete zvážit, zda mu vyhovět, aby konflikt neeskaloval. U násilí predátorů však může jít o fyzické napadení bez ohledu na konkrétní požadavky – útočník vás často vnímá pouze jako prostředek k dosažení svého cíle, ať už tím cílem je materiální zisk nebo něco jiného.

Je důležité si tu připomenout, že toto rozlišení je zjednodušující a často se sociální a asociální motivace násilí (násilí predátorů) mísí. Ale v mnoha případech nám znalost těchto odlišujících prvků může pomoci zvolit strategii řešení střetu správně (a vyhnout se tak násilí).

Komunikace v konfliktu

„Násilí je často výsledkem neschopnosti ovlivnit události jiným způsobem, což je často výsledkem neschopnosti nebo neochoty efektivně komunikovat.“

Gavin de Becker

Podle Maslowovy pyramidy potřeb (kterou jsme si stručně představili v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku) mohou vznikat konflikty na různých úrovních uspokojování potřeb. Teď si představíme další model, který nám může pomoci lépe pochopit vlastní (i cizí) reagování v konfliktu.

Tři mozky

Rory Miller ve svých publikacích pracuje s konceptem, který vychází z teorie tzv. trojjediného mozku (triune brain), původně formulované Dr. Paulem D. MacLeanem v 60. letech 20. století. Tato teorie rozděluje mozek člověka na tři části, které se vyvinuly postupně a odpovídají různým úrovním chování a reakcí:

• „Ještěří mozek“ (Reptilian Brain) – nejstarší část mozku, která je zodpovědná za základní přežití, instinktivní reakce a automatické funkce, jako je boj, útěk nebo zamrznutí.
• „Opičí mozek“ (Limbic Brain nebo také „savčí mozek“) – zahrnuje limbický systém, který reguluje emoce, sociální chování a vztahy s ostatními.
• „Lidský mozek“ (Neocortex) – nejnovější a nejvyspělejší část mozku, která umožňuje racionální myšlení, plánování, řešení problémů a vědomé rozhodování.

Většina mezilidských konfliktů se drží na úrovni opičího mozku. Ideálně bychom samozřejmě chtěli řešit střety s pomocí lidského mozku. Je přemýšlivý, hledá uvážená řešení, ale bohužel je pomalý. Takže se obvykle ujme vlády a zareaguje některá z ostatních částí mozku dřív, než ten „člověčí“ dospěje k nějakému závěru.

Principy komunikace – scénáře a opičí tance

Tři části lidského mozku tedy podle Millera řeší různé druhy konfliktů a každý funguje podle jiného scénáře. Zejména „opičí mozek“ si libuje v předepsaných scénářích chování. Představují pro něj jistotu, stabilitu. V konfliktu scénáře znamenají, že jsou vaše reakce v jeho průběhu „podvědomé, předepsané a slouží blahu skupiny.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) To je samozřejmě značně zjednodušující tvrzení, ale může dobře pomoci porozumět vývoji mnoha střetů – a nastínit, jak „vystoupit z rozjetého vlaku“ eskalujícího konfliktu.

Opičí tance

Miller popisuje specifický vzorec násilí nazvaný „opičí tanec“. Podobně jako různé zvířecí druhy i my, lidé, máme „vlastní instinktivní bojové rituály, kterými si budujeme sociální postavení nebo bráníme teritorium“ (Miller, Realita násilí). Jedná se o hru dominance, rituál se specifickými kroky, které mohou být variabilně kulturně podmíněné. Oční kontakt, slovní přestřelka, fyzické přiblížení, strkání, úder. Pokud je v některé fázi „opičího tance“ nastolena dominance (např. jeden z účastníků projeví submisivitu, omluví se), střet končí. Nicméně pro mnohé z nás je obtížné z boje o postavení vycouvat.

Opičí tance obvykle agresor vyvolává s někým, koho vnímá jako jako jedince na obdobném společenském stupni. Kýženého nastolení nebo ztvrzení svého vyššího statusu nedosáhnete tím, že budete zastrašovat někoho zcela evidentně slabšího.

Mezi opicí a predátorem

Možná si teď kladete otázku, jak to zapadá do, bohužel běžné, reality napadání slabších silnějšími. Hranice mezi sociálním a asociálním násilím není betonová zeď. Vlastně v realitě ani tak docela neexistuje, sociální a asociální motivy a způsoby jednání se prolínají. A mnoho případů se pohybuje na škále mezi sociálním konfliktem a útokem predátora někde uprostřed.

Když si například nějaký předvádějící se agresor pro projev své dominance vybere v baru někoho, koho vyhodnotí jako výrazně slabšího (ale ne zcela zjevně), může se stále jednat o opičí tanec. Ale prvek oportunismu (záměr rychle a jednoduše potvrdit vlastní status nebo se „předvést“, ale bez skutečného rizika) současně má i určité predátorské rysy. Agrese zde má sociální (posílení ega a statusu) i asociální (promyšlené dosahování svého cíle a výběr snadné oběti) aspekty.

Pokud je ovšem útok zaměřený na zcela zjevně slabšího soupeře, nejedná se o opičí tanec. Vítězství by nemělo hodnotu z hlediska sociálního statusu. Význam opičích tanců mezi „rovnými“ spočívá ve veřejném potvrzení vlastní pozice mezi lidmi vnímanými jako soupeři na podobné úrovni.

Konfliktní scénáře

Scénáře jsou podle Millera všudypřítomné a objevují se téměř ve všech oblastech lidské interakce. Dodržujeme je, protože náš „opičí mozek“ věří, že jsou přínosné skupině. „Opičí mozek“ se bojí změny a scénáře skupině pomáhají zajistit stabilitu. Utvářejí hierarchii, dávají skupině identitu uceleného kmene a vytvářejí a vynucují pravidla.

V podvědomých scénářích zůstáváme také proto, že si je neuvědomujeme. „Spouští je emoce a ty jsou mnohem rychlejší než vědomé myšlenky. Často jedeme podle scénáře a někdy si až na jeho konci uvědomíme, že jsme právě udělali nějakou blbost.“ V dodržování scénářů nás v neposlední řadě drží i strach, co si o nás budou druzí myslet. „Největší problém a trik opičího mozku je: ´Nechci se omlouvat, protože nechci vypadat jako slaboch.´ Vážně? Strach, že byste vypadali jako slaboch, ale neodpovídá realitě ani vašim vlastním zkušenostem.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Jak z toho ven

Z konfliktního scénáře lze vystoupit tím, že nepřijmeme roli, kterou nám přisuzuje. Nejprve si ho ale musíme uvědomit. Dalším problémem je, že „opičí mozek“ ho dokončit chce. „Vždycky si pamatujte, že vám jde o vítězství na úrovni člověčího mozku. Základní předpoklad celé knihy (Komunikace v konfliktu) je to, že se snažíte vyřešit problém a konfliktní scénáře vám v tom brání.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) Abychom mohli vystoupit ze scénáře, musíme to sami sobě povolit. Porušit to, co nám „opičí mozek“ našeptává, že dělat „musíme“.

„Opičí tance“ Miller radí řešit tím, že zapojíme „člověčí mozek“, nebudeme si situaci brát osobně a zkazíme druhé straně její snahu najít záminku, která jí „slouží jako omluva pro jednání nebo k jeho následnému zdůvodnění“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu). Může jí být třeba naše reakce na provokaci, která bude následně vyložena jako urážka z naší strany.

Ať už jde vašemu protivníkovi o hru dominance, nebo se jedná o predátora s asociální motivací, chce vás mít na úrovni „opičího mozku“. Tehdy jednáte předvídatelně, podle scénáře. Logický „lidský mozek“ řeší problém.

Více o tom, jak vystoupit ze scénáře, si povíme v textu Jak se bránit: Strategie, taktiky obrany I.

Komunikace jako úroveň síly

V tomto textu jsme si lehce nastínili, do jaké míry je téma komunikace a konfliktu v kontextu sebeobrany širší než pouhé verbální řešení bezprostředně hrozícího fyzického střetu. Nicméně, možnost praktického uplatnění nás zajímá nejvíce. V textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně jsme se zabývali tím, jak verbálně odradit agresora od útoku. Teď se na to, jak použít komunikaci jako stupeň či úroveň síly (tedy prostředek na svou obranu), podíváme trochu podrobněji.

Komunikace je jedním z klíčových prostředků v sebeobraně, který lze efektivně využít jako úroveň síly, aniž by došlo k fyzickému střetu. Pomocí správné komunikace můžeme:

• předcházet konfliktu (vyvarování),
• snižovat napětí (deeskalace),
• odradit útočníka (odstrašení).

Komunikace se zapojuje do všech fází sebeobrany. V každé z nich jde o komunikaci nejen verbální, ale také o nonverbální projevy – řeč těla, postoj a tón hlasu. Níže naleznete shrnutí pro jednotlivé fáze:

1. Fáze „nula“ 
   • V této fázi můžeme budovat připravovat, například získávat dovedností v asertivní komunikaci apod.
2. Fáze Vyvarování
   • V této fázi sebeobrany v zásadě jde o to, nepůsobit jako snadná oběť a pokud možno eliminovat riziko útoku už v zárodku.
   • Sebeprezentace – celkový dojem, zahrnující držení těla, způsob pohybu, oblečení a vystupování
   • Situační uvědomění – projevená ostražitost může odradit potenciálního útočníka
3. Fáze Boje bez boje
   • V této fázi nám komunikace může pomoci deeskalovat (zklidnit) konflikt nebo odstrašit (sebevědomě odradit) agresora.
4. Fáze Boje
   • Boj je svým způsobem také formou komunikace. Úder je velmi důrazným způsobem, jak říci „ne“.
5. Fáze Po boji
   • Po samotné fyzické sebeobraně slouží komunikace k zamezení dodatečným nepříznivým důsledkům (právním, společenským, psychologickým) nebo jejich zmírnění.

 

Konkrétní pravidla a techniky

• Sebeprezentace: Vystupujte sebevědomě, a odraďte tím potenciální útočníky.
• Situační uvědomění: Vnímejte své okolí, všímejte si potenciálních hrozeb, dávejte svou přiměřenou ostražitost (bdělost bez napětí) najevo, a odraďte tím potenciální útočníky.
• Deeskalace:
  • Mluvte klidně, pomalu, hlubším hlasem.
  • Snažte se celkově působit klidně (uvolněný postoj, výraz tváře).
  • Hlídejte si ruce (neschovávejte je, „nešermujte“ jimi, neukazujte na protistranu; můžete ukázat otevřené dlaně).
  • Neurážejte, nepoučujte.
  • Nenarušujte protistraně osobní prostor.
  • Nechte agresora „vyhrát“ (umožněte mu zachovat si tvář bez boje).
  • Použijte taktickou omluvu: Taktická omluva značí takový přístupu k řešení konfliktu, který umožňuje zaměřit se na podstatu problému místo na emocionální boj. Připusťte existenci problému a uznejte pocity druhé strany, aniž byste přebírali vinu za situaci. (Např.: „Mrzí mě, že jsi naštvaný.“) Můžete tak přerušit „opičí scénář“ konfliktu, tedy impulzivní reakce ega a touhu po statusu. Umožníte druhé straně zachovat si tvář a přijmout ukončení konfliktu.
  • Vystupte ze scénáře: To znamená rozpoznat a přerušit předvídatelný sled reakcí a rolí, který konflikt obvykle následuje, zejména pokud směřuje k nežádoucímu konci. Místo toho, abychom se nechali unášet konfliktem, kde hrajeme očekávané role, můžeme změnit přístup, chovat se nečekaně nebo zvolit jinou roli. Cílem je přerušit automatické reakce opičího mozku a zaměřit se na vyřešení problému. (Podrobněji v textu Strategie, taktiky obrany)
  • Převeďte střet v konstruktivní komunikaci:
    • Aktivně naslouchejte: Věnujte protistraně plnou pozornost, sledujte projevy emocí, pokládejte otevřené otázky, využívejte zpětnou vazbu. (Podrobněji v textu Strategie, taktiky obrany)
    • Odpovídejte (neprovokujícími) otázkami: Například na vyzývavé: „Máš problém?“ lze reagovat: „Proč si myslíš, že mám problém?“ Tím umožníte přesměrovat agresorův hněv na vyjádření.
    • Vnímejte reakce a upravujte svůj přístup vývoji situace (zejména sledujte, jestli se agresor uklidňuje – nebo naopak).
    • Vyzkoušejte humor (může odlehčit, zklidnit situaci, pokud nevyzní jako výsměch).

• Odstrašení
  • Stanovte jasné hranice.
  • Neomlouvejte se, nevyjednávejte.
  • Buďte přesvědčiví. (Vaše „Nepřibližuj se!“ obsahuje nevyslovené „nebo…“ – musíte být připraveni to „nebo“ zrealizovat, a přesvědčit o tom agresora.)
  • Naznačte sílu (sebevědomým postojem, zaťatými svaly, odhodlaným výrazem, pevným pohledem).
  • Dbejte na soulad všech prvků komunikace (obsah, hlas, výraz tváře, postoj).

 

Konflikt je součástí lidské zkušenosti a nelze se mu zcela vyhnout. Umění sebeobrany se nezakládá pouze na fyzické síle nebo technice – jde také o porozumění dynamice konfliktu a schopnost s ní pracovat. Dokázat rozlišovat mezi sociálním a predátorským násilím a adekvátně na ně reagovat nám dává moc přerušit scénáře, které vedou k eskalaci. V jistém smyslu také sebeobrana začíná hluboko uvnitř nás – ve zvládnutí vnitřního konfliktu, kdy se musíme rozhodnout, jakým způsobem se budeme bránit (a pak toto rozhodnutí plně zrealizovat).

Díky tréninku sebeobrany můžeme posílit své sebevědomí a osvojit si vystupování, které odrazuje predátory ještě předtím, než nás vůbec ohrozí. Vědět, kdy a jak ustoupit, je pak zásadní v sociálních konfliktech, kde hra o status může být ukončena jediným moudrým gestem. Největší síla nespočívá v agresivitě, ale ve schopnosti předcházet konfrontaci. V tomto smyslu je sebeobrana tak trochu paradoxní – čím lépe ji ovládáme, tím méně ji musíme používat.