Jak jsme si už řekli v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku, negativnímu vývoji při setkání s agresorem (boji) se můžeme nejlépe vyhnout, pokud rozumíme rituálu útoku. V tomto textu se blíže zaměříme na rituály a taktiky agresora a zajímat nás při tom budou především (ale ne výhradně) “predátoři“, tedy útočníci, kteří si svůj útok plánují s jasným cílem (získat něco konkrétního nebo si užít násilí).

Když víte, proč, kde a jak k útoku pravděpodobně dojde, je logické, že vám tato znalost pomůže takovým situacím se vyhnout nebo se na ně připravit.

Geoff Thopmson, Dead or Alive

 

V tomto článku si popíšeme různé rituály a taktiky agresora, které se do značné míry prolínají a překrývají. Berte je ne jako nějaký manuál, kterým se útočníci do písmene řídí, ale spíše jako koncepty, jež nám pomáhají porozumět jejich jednání – a tedy být lépe připraveni na obranu.

Situační přepad – 4D 

Predátoři (nejčastěji lupiči nebo sexuální násilníci) k dosažení svého cíle použijí buď přepad ze zálohy, nebo situační přepad. To druhé zvolí zejména  případě, že:

• není možné se k oběti nepozorovaně přiblížit
• nebo si nejsou jistí, že zvolili tu “správnou” (tedy takovou, od které mohou získat to, co chtějí, a to bez nadměrného rizika a ideálně co nejsnadněji).
• Nebo obojí.

Především “profesionálové”, tedy útočníci, kteří útočí promyšleně a rozhodně to nedělají poprvé, útočí s jasným cílem konkrétního zisku a chtějí, aby oběť “spolupracovala”. Nechtějí bojovat. Kromě toho, že si vybírají oběti, které nejsou ostražité a působí snadně, usnadňují si práci používáním lsti místo síly.

Používají při tom velmi často soubor taktik k přípravě nebo eskalaci útoku – tzv. “Čtyři D” (4D).

Soubor těchto taktik (“four Ds”) popularizoval a systematizoval Geoff Thompson, zejména v kontextu sebeobrany, ale koncepty samotné nejsou zcela nové. Tyto postupy byly již dříve známé v různých formách v policejní praxi, vojenském výcviku a v práci odborníků na behaviorální analýzu a kriminologii. Thompson je shrnul do jednoduchého, srozumitelného modelu „four Ds,“ který je dnes běžně používán v oblasti sebeobrany a prevence násilí.

• Dialogue (Dialog/Pohovor) – zahájení verbální interakce, aby si útočník otestoval oběť a/nebo ji odzbrojil/rozptýlil
• Deception (Klam) – využití lží nebo falešných gest k oklamání oběti
• Distraction (Rozptýlení/Odvedení pozornosti) – odvedení pozornosti oběti před útokem
• Destruction (Destrukce/Zničení) – přechod k násilí či samotnému útoku (finální výsledek přípravy oběti)

Dialog má často také formu Pohovoru (Interview), kterým se budeme zabývat níže. Při tomto Pohovoru predátor zjišťuje, zda jste pro něj vhodnou obětí. Může ale být také součástí klamu a odvedení pozornosti.

Principem souboru taktik 4D je, že budoucí útočník předstírá nějaký nevinný záměr a používá různé způsoby, jak zastřít své skutečné úmysly, zbavit vás ostražitosti a odvést vaši pozornost, abyste nestihli včas vhodně zareagovat na útok. Pomáhají mu zmanipulovat vás a získat kontrolu nad situací.

4D představují různé taktiky, které útočníci mohou použít, a zároveň mohou tvořit určité fáze postupu, jak se krok za krokem přibližují ke svému cíli. Nejde o striktně lineární fáze, které musí nastat za každých okolností, ale spíš o sadu nástrojů, které si útočník přizpůsobí podle situace a svého cíle.

D-1: “Dialogue” (Dialog)

Dialog je prvním krokem v “přípravě oběti”. Útočník zahajuje zdánlivě nevinný rozhovor, často pod záminkou běžné otázky nebo prosby o pomoc. Cílem je přiblížit se k oběti, aniž by počítala s útokem, případně současně vyhodnotit její reakci (zjistit, zda je snadno manipulovatelná). Může se jednat o různé záminky, jako je například otázka na cestu nebo žádost o zapalovač.

Pokud se v této fázi setká s viditelnou ostražitostí potenciální oběti (např. práce s bezpečnou vzdáleností, sebevědomá reakce), je možné, že od svého úmyslu ustoupí. Vyhodnotí, že si vybral příliš nesnadnou oběť a dosažení jeho cíle by bylo nadměrně náročné nebo dokonce riskantní. 

D-2: “Deception” (Klam)

Jakmile se útočník dostane blíž a naváže kontakt, použije klamu, aby oběť zmátl a udržel si výhodu. Útočník může chtít oběť buď uklidnit, nebo naopak vyvést z rovnováhy. Bude předstírat neškodnost, nebo zastrašovat. V obou případech jde o to zmást oběť a manipulovat její reakcí, aby se buď podřídila (při zastrašování), nebo aby klesla její obezřetnost (při uklidňování). Klam umožňuje agresorovi získat čas, zmírnit ostražitost oběti a/nebo ji psychologicky ovládnout. Cílem je každopádně usnadnit si dosažení svého cíle.

Pokud v tuto chvíli oběť již pracuje se vzdáleností a zaujala například skrytý střeh, ale útočník se stále snaží o přiblížení, má oběť poslední šanci odvrátit útok Verbálním odrazením – Odstrašením. Je klíčové být v této fázi velmi důrazný/důrazná, a to jak verbálně, tak neverbálně. Pokud oběť již předtím útočníka vyzvala k zastavení (např. zdvořilou či asertivní žádostí), je teď na místě zvýšit intenzitu a přejít k jednoznačné výstraze. Současně je nutné zaujmout sebeobranný postoj, který vizuálně komunikuje připravenost k obraně. Tím se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že útočník zhodnotí situaci jako příliš riskantní a upustí od další eskalace.

D-3: “Distraction” (Rozptýlení)

Útočník použije rozptýlení, aby odvedl pozornost oběti od toho, co skutečně zamýšlí. Udělá něco nečekaného (gesto, pohyb, položení otázky,…). Může například předstírat, že mu spadly klíče nebo oběť poprosí o nějakou drobnost, aby věnovala pozornost něčemu jinému. Tímto způsobem snižuje její připravenost bránit se, omezuje pravděpodobnost instinktivní, spontánní fyzické reakce na útok. Obvykle bezprostředně následuje fyzický útok. Pokud taktika zafungovala, má útočník jasnou převahu díky momentu překvapení.

Pokud je v tento moment oběť ve skrytém střehu nebo sebeobranném postoji a počítá s možným bezprostředním útokem, znamená to, že útočník udělal chybu. V takovém případě je oběť v relativně výhodnější pozici a měla by pečlivě sledovat signály, že se útočník chystá zaútočit (viz Signály útočníka v textu Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace). Jakmile oběť takové signály rozpozná, musí být připravena k boji (ideálně udeřit jako první).

Častěji však použití použití Rozptýlení ze strany útočníka znamená, že oběť predátorovy záměry neodhalila a je nepřipravená a zranitelná.

D-4: “Destruction” (Destruction)

Pokud předchozí taktiky fungují a oběť je vyvedená z rovnováhy, nepřipravená, útočník přechází k samotnému útoku. Tento krok zahrnuje buďto fyzický útok, nebo jinou formu dominance, kdy už útočník jedná otevřeně agresivně. Taktika Destrukce je zaměřena nejen na fyzické ovládnutí, ale i na psychologický rozklad oběti, aby ztratila vůli k odporu. Kromě fyzického napadení se může jednat například o vulgární verbální útok nebo hrozbu použití zbraně.

Tady oběti nezbývá nic jiného než buď bojovat, nebo se podvolit. Přičemž podvolení ne vždy zastaví eskalaci násilí.

 

Modelový příklad:

• D-1: Útočník se přiblíží k oběti na ulici pod záminkou, že potřebuje pomoc. Například se zeptá: „Promiň, nevíš, kolik je hodin?“ nebo „Můžu se zeptat, kudy se dostanu k nádraží?“ Tento nevinně vypadající dialog navozuje atmosféru běžné, neohrožující situace a oběť ukolébá pocitem, že nehrozí žádné riziko.

  

• D-2: Když oběť odpoví nebo se k němu obrátí, útočník pokračuje v manipulaci. Přiblíží se trochu blíž a působí nervózně nebo bezbranně. Může říct něco jako: „Promiň, nechci být otravný, ale někdo mi ukradl peněženku, jsem úplně mimo.“ Tento falešný projev zranitelnosti udržuje oběť v domnění, že jí nehrozí žádné riziko, a umožňuje agresorovi přiblížit se k ní ještě více.
• D-3: Útočník náhle upustí něco na zem, například klíče nebo kapesník, a žádá oběť o pomoc při zvedání. Tím odvede její pozornost, což mu poskytne výhodu v podobě momentu překvapení.
• D-4: Jakmile oběť odvrátí pohled, sehne se nebo jinak poleví v ostražitosti, útočník přechází k fyzickému útoku. Strhne oběť na zem, udeří ji nebo uchopí za paži či kolem těla a snaží se ji odvléci do méně viditelného místa.

 

Taktiky útočníka – a jak je použít proti němu

Agresorovy způsoby, jak si „usnadnit práci“, mohou být velmi primitivní (Např. k vám někdo velmi mile a nevinně se tvářící přistoupí s prosbou o radu na cestu, pod záminkou společného nahlédnutí do mapy naruší vaši osobní zónu a současně tím rozptýlí vaši pozornost… a následně zaútočí.), ale také sofistikovanější.

Pokud jste pozorní a víte, na co si dávat pozor, můžete taktiky agresora použít proti němu. Právě ty metody, které používá k zakrytí svých skutečných úmyslů – tedy aby jeho oběť nezaznamenala „signály přežití“ (tento termín označuje všechny projevy druhé osoby, které nám mohou naznačit, že má v úmyslu nám ublížit) -, mohou totiž jeho pravé úmysly odhalit. Některé nejčastější taktiky, které lidští predátoři využívají, aby se dostali blíž ke svým obětem, uvádí například de Becker:

• Vynucené spojenectví (Forced Teaming): Snaha vytvořit vazbu s druhou osobu, dojem, že „jste na jedné lodi“, například používáním nominativu v plurálu („my“), projekcí sdíleného zájmu.

Příklad: Cizí muž připojující se k ženě na ulici v dešti bez deštníku s úmyslem například ji vlákat k sobě do auta. „To počasí je hrozné, že? Jste celá promoklá. Co s tím budeme dělat?“

 

• Závazek (Loan Sharking): Vytvoření pocitu závazku poskytnutím nějaké (nevyžádané) služby. Přijetí laskavosti v nás má tendenci vyvolat ochotu být vůči druhému o něco tolerantnější.

Příklad: Cizí muž pomáhající ženě s nákupem s úmyslem přimět ji, aby jí připadalo nevhodné následně důrazně odmítnout jeho projevy zájmu.

 

• Nálepky (Typecasting): Použití náznaku urážky „zaškatulkováním“ do nějaké skupiny, do které se dá očekávat, že adresát nechce patřit (či naznačením „nálepky“ nějaké nežádoucí charakteristiky). Obvykle tak, aby to bylo snadné vyvrátit – jednáním, kterého chce původce docílit.

Příklad: „Na něco bych se vás rád zeptal, ale žena jako vy se asi s obyčejným dělníkem bavit nebude.“

 

• Nevyžádaný slib (Unsolicited Promise): Ujišťování o něčem, aniž byste se na to ptali. Položte si otázku, jak na to došlo. Jak na to vůbec pomyslel? Očekává, že si něco myslíte? Proč? Možná proto, že byste si to myslet měli…

„Klidně se mnou pojď, já ti přeci neublížím.“

 

• Přehlížení „ne“ (Discounting the Word „No“):  „´Ne´ je slovo, o kterém se nikdy nevyjednává, protože osoba, která se rozhodne ho ignorovat, se vás snaží ovládat.“ (Gavin de Becker, The Gift of Fear) Pokud dáte jasně najevo, že něco nechcete, a druhá osoba to ignoruje, je to vždy výrazným varovným signálem.

Když např. nechcete, aby někdo vstupoval do vaší osobní zóny, tak prostě nechcete – a nejste povinni to rozhodnutí vysvětlovat/obhajovat.

Na tomto místě je nutné podotknout, že samozřejmě ne každý, kdo vám nabídne pomoc s nákupem nebo útočiště před deštěm, má nutně postranní úmysly. Možná je prostě laskavý. Nebo postranní úmysly má (chce se například seznámit), ale nejsou pro vás ohrožením. Pokud ale někdo používá jakoukoli strategii k tomu, aby vámi manipuloval, je na místě zvýšená ostražitost.

 

Verbální signály a oční kontakt

Podoba Dialogu

Způsob, jakým s vámi agresor mluví, vám může pomoci poodhalit jeho záměr. Pokud je cílem loupež nebo sexuální útok, Dialog bývá často uklidňující (odzbrojující) nebo zdánlivě nevinný (působící nepodstatně a nahodile). Např. už zmiňované dotazy na cestu nebo žádost o zapalovač. (V takovém případě agresor vůbec jako agresor nepůsobí.)

V případě napadení, kdy je cílem samotné násilí, bude Dialog pravděpodobně agresivní, konfrontační. “Na co čumíš?!” Použitá slova jsou zde nástrojem, jak vyvolat reakci a eskalovat situaci do fyzického střetu. Agresor může usilovat o záminku pro napadení.

Jak reagovat, jsme si probrali v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně. V prvním případě bude spíše fungovat Odstrašení, ve druhém Deeskalace.

Oční kontakt

V případě zmíněných “útoků pro útok samotný” může k eskalaci v násilí stačit delší přímý oční kontakt – který bude vnímán jako výzva. Tento druh násilí ostatně velmi často pouhým očním kontaktem začíná. Bavíme se zde především o sociálním násilí (viz Sociální vs. asociální násilí v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku), i když může obsahovat i prvky násilí asociálního – v závislosti na kontextu. Pokud například agrese přejde do extrémně brutálního, neosobního nebo neempatického chování (například bez jakéhokoliv zřejmého spouštěče), může mít nádech asociálního násilí. V tom případě útočník nemusí usilovat o sociální status, ale jedná jen na základě své vlastní vnitřní frustrace či psychopatologie.

Většina útoků tohoto druhu pramení z přenesené agrese (“zástupné katarze”). Pokud ji spustíte, stanete se jejím cílem. Ať u v životě takového útočníka způsobuje frustraci cokoli, stanete se objektem nahromaděné agrese. A “důvodem” může být, že jste mu vylili pivo, předjeli ho v autě, no a nebo se na něj právě prostě jen “blbě” podívali. “V napjaté situaci je oční kontakt vnímán jako podprahová výzva k boji. Nemusíte udělat nic špatného, abyste se stali obětí takového útočníka – stačí, že tam jste.” (Geoff Thompson, Dead or Alive)

Pokud budete ostražití (ve “žlutém kódu“), máte skvělé šance takového útočníka zaznamenat dostatečně včas na to, abyste se mu prostě vyhnuli. Bude působit agresivně, bude hlučný, neklidně se pohybující a dost možná se bude nasupeně rozhlížet (hledá vhodný cíl pro svou agresi).

Existují dva základní druhy očního kontaktu, které mohou eskalovat v násilí:

• Letmý pohled (cursory glance)
• Výzva pohledem (eye contact challenger)

Rozdíl spočívá v zásadě v délce trvání pohledu a úmyslu (zda je náhodný, či vědomý). První druh může agresor použít jako záminku k eskalaci, druhý pak vnímat přímo jako výzvu k boji.

V prvním případě jste se s někým střetli pohledem náhodně. Z pohledu se stane zírání a následuje slovní přestřelka a přiblížení. Pokud chcete přerušit vývoj tohoto scénáře, který směřuje k násilí, oční kontakt neudržujte. Pokud to dokážete, můžete se usmát a pozdravit. To rituál naruší v samotném zárodku.

Vyzyvatel pohledem je někdo, kdo se chce prát. A ten, kdo s ním bude udržovat oční kontakt, se stane jeho cílem. Vývoj situace bude podobný: Oční kontakt, konfliktní oslovení (“Na co čumíš?!”), fyzické přiblížení, zopakování otázky s větším důrazem (“Ptám se, na co ku.va čumíš!!!”), výzva (“Jdeme ven?!”) nebo další indikátory násilí – jako například jednoslabičná slova a další znaky stoupajícího adrenalinu (rozhazování rukama, ukazování prstem, pokyvování hlavou, vyvalené oči, zaujetí bojového postoje) či zkracování vzdálenosti.

Když máte co do činění s vyzyvatelem pohledem, snažte se působit sebejistě. Vyhněte se udržování přímého očního kontaktu, ale nesklánějte hlavu. Pokud je to možné, opusťte situaci. Pokud ne, vaším cílem je neeskalovat konflikt a předejít fyzické konfrontaci tím, že dáte najevo, že nejste hrozba, ale zároveň neprojevíte slabost. I to může útočníka povzbudit k eskalaci.

Vlastně v téhle situaci stojíte na bedně střelného prachu a agresor rozhoduje o tom, co všechno může být roznětkou. A není vybíravý. Takže vaší obranou je přímo rafinovaná herecká etuda, kterou se snažíte ukázat, že konflikt nepřijímáte, ale zároveň nejste snadná oběť. Nejste hrozba, ale ani “snadný terč”.

Doporučení:

• Přerušte oční kontakt – ale ne submisivně: Například přirozeně přejděte pohledem na něco jiného v okolí, aniž byste vypadali ustrašeně.
• Vystupujte klidně: Hlídejte si řeč těla, vyhněte se gestům, která by agresor mohl interpretovat jako výzvu. Současně ale stůjte pevně a neukazujte strach.
• Nenápadně vytvořte bezpečnou vzdálenost: Pokud je to možné, začněte se nenápadně vzdalovat od agresora nebo si zajistěte pozici, která vám umožní bezpečný únik či obranu.
• Pokuste se o verbální deeskalaci: Můžete využít klidné a nenapadající fráze typu: „Všechno je v pohodě“ nebo „Nemyslel jsem nic špatného“, čímž útočníkovi umožníte „zachovat si tvář“ bez eskalace.
• Buďte připraveni na možný fyzický útok: Počítejte s tím, že vaše snaha o deeskalaci může selhat. Připravte se na fyzickou obranu – jak fyzicky (skrytý střeh, sledování vzdálenosti) tak psychicky (rozhodnutím udeřit, pokud to bude nutné).

 

 

Výběr oběti, pohovor

Tzv. “pohovorem” jsme se již zabývali v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku. A i v tomto textu se již objevil. Pojďme se na něj podívat ještě trochu blíže, protože právě toto je fáze ohrožující situace, kdy často chybujeme – a přitom obvykle stačí málo, abychom hrozbu odvrátili. Když reagujeme včas a správně.

Už jsme si řekli, že Pohovor („interview“) je součástí výběru vhodné oběti velmi často. Predátor hledá někoho zranitelného, někoho, s kým „to bude mít snadné“. Sleduje a vyhodnocuje vaše reakce. V tomto bodě má potenciální oběť skvělou příležitost agresora od útoku odradit. Vaším cílem je v podstatě „neprojít pohovorem na pozici snadné oběti“.

Jak poznáme, že se nejedná o nevinné oslovení, ale o Pohovor?

Stručná odpověď na tuto otázku zní, lidově řečeno: “Blbě.” – Samotným principem Pohovoru je, abyste nepoznali, že se o něj jedná, a agresor je v jasné výhodě: rozhoduje o tom, kdy, kde a jak vás osloví. Taky má obvykle nesrovnatelně více zkušeností.

Ale pokud jste obeznámeni s konceptem Pohovoru (a to už jste) a dáváte pozor, odhalit ho můžete. Varovat vás může například následující:

• Používá manipulativní techniky – taktiky agresora, se kterými jsme se tu seznámili: Např. vám nabízí pomoc, o kterou jste si neřekli a ani vyloženě nevypadáte, že byste ji potřebovali. (Třeba pomoc s nákupem, když máte jen jednu menší tašku.)
• Na kontextu situace a načasování “něco nesedí”: Například vás oslovuje na izolovaném místě, v podezřelé době s otázkou, kterou byste nečekali. (Uvědomělý muž se nebude na opuštěném nočním parkovišti ptát ženy, kolik je hodin, protože tuší, že by ji mohl vystrašit.)
• Snaží se k vám přibližovat, blokuje vám cestu: Jakmile cítíte, že byste neměli možnost uniknout, kdyby po vás někdo sáhnul, měli byste zbystřit vždy. (Alespoň tedy tehdy, když se jedná o cizího člověka nebo člověka, kterého dostatečně dobře neznáte, a opuštěné místo.)
• Působí až příliš “nevinně”: Pečlivě kontroluje svou řeč těla a hlas, mluví, jako by se vás snažil ukolébat, je až nepřirozeně přívětivý.
• Skenuje okolí: Ujišťuje se, že jste sami.
• Varuje vás vaše intuice: Prostě vám na něm něco nesedí. I když to nedokážete pojmenovat, prostě cítíte, že je “něco špatně”.

Hlavní pravidla pro rozeznání Pohovoru:

• Buďte přiměřeně ostražití (“zapnutí”, ve “Žlutém kódu”), minimálně v prostředích a situacích, kdy se můžete stát obětí. (Což může být klidně i odpoledne na ulici, kde se pohybují další lidé!)
• Předpokládejte to nejhorší: Pokud si nejste jistí, jestli se jedná o Pohovor, jednejte tak, jako by se o něj jednalo.
• Nepotlačujte vlastní varovné pocity: Být si vědom existence Pohovoru jako taktiky agresora neznamená, že odteď budete každý neočekávaný kontakt s někým považovat za zločin ve stádiu úmyslu. Ale znamená to, že když vám intuice napovídá, že něco není v pořádku, nebudete to ignorovat.

Hlavní pravidla, jak jednat při podezření na Pohovor:

• Nastavte hranice: Klidně, ale pevně ukažte, že nejste snadný cíl. Odmítněte nejprve zdvořile, ale stručně a sebevědomě, v případě potřeby razantněji a důrazněji. (Viz Odstrašení v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně)
• Nevyjednávejte: Pokud jste řekli “ne”, stůjte si za tím. Neomlouvejte se, nevysvětlujte. Když někdo vaše odmítnutí neakceptujte, opusťte situaci. Pokud to není možné, pouze své odmítnutí zopakujte – podstatně důrazněji. “Řekla jsem NE!” Jestli tohle protistranu nepřiměje nechat vás na pokoji, máte problém a buďte připraveni na možnou eskalaci situace. Ale obvykle se to nestane. Predátor vidí nesnadnou oběť, někdo, kdo nekalé úmysly neměl (jen je trochu “natvrdlý”), pochopí, že skutečně nemáte zájem. A stáhne se. Mohou to provázet nějaká ta hrubá slova. Nereagujte na ně.
• Udržujte vzdálenost: Případně ustupte tak, aby bylo zřejmé, že nechcete navazovat interakci. (Necouvejte ale opakovaně – viz “Na co při deeskalaci nezapomínat” v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně)
• Buďte připraveni jednat: Sledujte okolí a potenciální únikové cesty, zaujměte skrytý střeh, případně přejděte do sebeobranné pozice.

Pamatujte: Agresor hledá snadnou oběť. Pokud ukážete sebevědomí a nedostupnost, zvyšujete své šance, že vás nechá být.

Pohovoru se můžete vyhnout jak tím, že díky vhodné sebeprezentaci nebudete lákat predátory, tak v některých situacích také tím, že budete proaktivní: Pokud potřebujete pomoc, nečekejte, až vám ji někdo nabídne. U někoho, koho si sami vyberete, je mnohonásobně méně pravděpodobné, že by pro vás byl hrozbou.

Asertivita

Mnoho aspektů, podle kterých si agresor vybírá svou oběť, nemůžete ovlivnit. (Třeba pohlaví nebo vzhled.) Ale je ve vaší moci rozhodnout o tom, jak zareagujete na zkoušky, kterým vás podrobí během Pohovoru. Budete se bavit s cizím člověkem, i když se vám nechce? Necháte se zmanipulovat pocitem viny nebo dojmem, že něco dlužíte komusi, kdo vám nabídl nevyžádanou pomoc? Podřídíte se něčí vůli jen proto, že to po vás chce? Nebo si vytyčíte hranice a budete asertivně trvat na jejich dodržení?

Teď si někteří z vás nejspíš říkají, že tohle se snadno řekne přirozeně asertivnímu člověku, ale jiným brání ve stanovování hranic, jasném vyjadřování postoje či vymezování se vůči vůli jiných nejistota, strach, vrozená tendence k  poddajnosti a přizpůsobivosti nebo prostě výchova k tomu “být milí”.

A je to naprostá pravda. Pro někoho je zdravá asertivita snadná, pro jiné obtížná a v někom vyvolává pocity úzkosti už jen představa, že by měli někoho/něco odmítnout. Ale asertivita se dá trénovat, podobně jako jakákoli jiná dovednost. A pokud na osvojení si asertivního chování zapracujete, nejen že vás neústupný pracovník call centra “neukecá”, abyste si předplatili magazín “100+1 zajímavostí o pozorování schnoucího laku”, ale jednou vám to může doslova zachránit život.

Několik stručných tipů, jak trénovat asertivitu:

1. Sebepoznání a sebereflexe: Začněte identifikací svých osobních hranic, hodnot a potřeb. Zamyslete se nad situacemi, kdy máte problém se prosadit, a nad tím, co vám v tom brání.
2. Nácvik jasné komunikace: Trénujte konkrétní a přímé požadavky, například místo „Asi bych potřeboval víc času na projekt“ řekněte „Potřebuji na tento projekt další dva dny.“
3. Říkejte „ne“: Učte se odmítat zdvořile, ale pevně, bez zbytečných pocitů viny. Například: „Děkuji, že jste mě oslovili, ale nemám o nabídku zájem.“
4. Trvejte na akceptování svého “ne”: Není-li to na místě, neomlouvejte se, nevysvětlujte, nevymlouvejte se. Jsou situace, kdy je omluva nebo vysvětlení na místě, naučte se identifikovat ty, kdy to nutné není, a v takových případech se snažte to nedělat. Když například chcete odmítnout pozvání k posezení v hospodě s kolegy, nevymýšlejte si “společensky přijatelnou” výmluvu. Uveďte skutečný důvod (třeba únavu) nebo vůbec své rozhodnutí nezdůvodňujte. Ne proto, že “lhát se nemá”, ale protože tím vyvoláváte dojem (i sami v sobě), že váš pravý důvod není dostatečně validní. Je.
5. Práce s neverbální komunikací: Trénujte řeč těla a práci s hlasem – stůjte rovně, dívejte se do očí, mluvte klidně, ale s jistotou, zřetelně. Vaše řeč těla by měla být konzistentní s vašimi slovy.
6. Trénink odpovědí na manipulaci nebo kritiku: Naučte se rozpoznávat manipulativní chování a reagovat klidně a věcně.
7. Mentální příprava a vizualizace: Představte si situace, které vás obvykle stresují, a nacvičte si, jak v nich budete jednat asertivně. Soustřeďte se na pocit klidu a kontroly, který asertivní chování přináší.
8. Trénink ve skupinách nebo s koučem: Navštěvujte kurzy asertivity nebo se zapojte do terapeutických nebo rozvojových skupin, kde můžete modelové situace bezpečně trénovat. Role-playing (hraní rolí) pomáhá zvykat si na různé typy reakcí od druhých. Na (některých) kurzech sebeobrany máte možnost nacvičit si i reagování při samotném Pohovoru.
9. Práce s emocemi: Asertivita často naráží na emocionální bloky, jako je strach z odmítnutí nebo obava z konfliktu. Pracujte na zvládání emocí prostřednictvím relaxačních technik, mindfulness nebo terapie.
10. Začněte postupně: Nemusíte se stát mistrem asertivity přes noc. Začněte s malými kroky, jako je výslovné vyjádření své potřeby nebo odvážné odmítnutí, a postupně budujte své sebevědomí. Skvělým tréninkovým prostorem mohou být třeba výše zmínění operátoři call center. Toho člověka neznáte, nikdy se s ním nesetkáte, sázky jsou tedy velmi nízké. Odmítněte nabídku slušně, a když stále naléhá, zopakujte stručně a důrazně své odmítnutí a ukončete rozhovor.

Trénink asertivity vám pomůže nejen v každodenním životě a práci, ale i v mezilidských vztazích. Naučíte se efektivně komunikovat, zlepšit své hranice a zároveň se cítit respektováni a spokojeni. A pokud se někdy setkáte s agresorem – manipulátorem, který s vámi povede “Pohovor”, budete lépe připraveni.

 

Předpovídání násilí

Velmi často zmiňuji naslouchání vlastním varovaným pocitům. Na někoho to může působit trochu moc “esotericky”, zejména když používám výraz “intuice”. Patříte-li spíše k analytickým typům, můžete místo toho pracovat s “indikátory incidentu“. To jsou detekovatelné faktory, které se objevují před předpovídaným výsledkem. Například právě různé taktiky útočníka, které jsme si popsali výše.

Predikce trestných činů mezi cizími lidmi může být obtížná, protože máme k dispozici jen omezené informace. Ale i tomu nejjednoduššímu pouličnímu zločinu obvykle předcházejí určité vzorce chování nebo postupy, které pachatelé dodržují při výběru oběti.

Nevědomky čteme a podvědomě vyhodnocujeme spoustu drobných signálů (například rychlé rozhlédnutí se cizího člověka, který nás oslovil, může značit ověřování, že nejsou v okolí žádní svědci). A čím víc, toho víte (například jste se seznámili s některými častými postupy agresorů nebo se signály útočníka), tím má vaše velmi výkonná mysl více materiálu k vyhodnocování.

I ty nejzáhadnější druhy násilí mají rozpoznatelné vzorce a varovné signály. Pokud budete přiměřeně ostražití, nebudete se pohybovat po světě “vypnutí” (v “Bílém kódu”), můžete ve většině případů násilí predikovat – a zvýšit tak své šance vyhnout se mu.

Ideální oběť

Nebýt “vypnutí” je naprostý základ. Nemůžete se spoléhat na to, že rozeznáte rituály a taktiky agresora, pokud je nebude potřebovat použít. Přistoupí k nim jen tehdy, když vás potřebuje oklamat, zvýšit vaši zranitelnost. Pokud vás vyhodnotí jako dostatečně zranitelné bez jeho přičinění, prostě na vás rovnou zaútočí. Žádné varování tomu předcházet nebude.

A naopak, pokud jste “zapnutí”, značně snižujete pravděpodobnost, že si vás vůbec někdo jako svou oběť vybere.

Ideální oběť může mít pro různé agresory odlišné charakteristiky, ale ve většině případů to bude někdo, kdo působí, že u něj agresor snadno a bez rizika dosáhne toho, co chce. Níže několik základních charakteristik.

Ideální oběť z pohledu agresora:

• Má to, co agresor chce. (Ať už je to majetek, charakteristiky jako pohlaví nebo cokoli jiného.)
• Je snadno zranitelná. (Působí slabě, nezkušeně. Zahrnuje to faktory jako věk, pohlaví, tělesná konstituce…)
• Není ostražitá. (Je “vypnutá”, nevnímá své okolí, vypadá, že si neuvědomuje potenciální hrozby. Například poslouchá hudbu ve sluchátkách, dívá se do mobilu.)
• Projevuje se submisivně. (Např. držením těla, sklopeným pohledem, přehnanou zdvořilostí.)
• Nestanovuje hranice nebo netrvá na jejich dodržování. (Nereaguje na narušení osobního prostoru nebo váhá s odmítnutím.)
• Je izolovaná. (Sama.)
• Je snadno manipulovatelná. (Reaguje přístupně na prvotní kontakt a použité taktiky agresora.)

 

Pozn.: Považuji zde za důležité zdůraznit, že na tomto místě hovoříme o “ideální oběti” z pohledu agresora. Tedy o osobě, která je podle jeho vnímání snadno přemožitelná a zranitelná. Nezaměňujme prosím s mýtem “ideální oběti”, jak ho popisuje Ludmila Čírtková (Viktimologie pro forenzní praxi). V případě tohoto mýtu se jedná o společenské předsudky, které často nespravedlivě hodnotí chování obětí zločinů. Čírtková nabízí kritickou reflexi stereotypů vnímání obětí v právním či společenském kontextu.