Hranice mezi prevencí a “victim blaming”
„Je lepší se problému vyhnout než utíkat, je lepší utíkat než uklidňovat, je lepší uklidňovat než bojovat, je lepší bojovat než zemřít.“ (Rory Miller)
Téma prevence v sebeobraně je důležité – a někdy tak trochu kontroverzní. Proč kontroverzní? Protože je velmi tenká hranice mezi prosazováním opatrnosti a přenášením odpovědnosti na oběť (tzv. victim blaming).
Když jako instruktorka sebeobrany říkám klientkám, že pokud je ve 2 ráno v opuštěném parku v centru města někdo zezadu popadnul, tak to znamená, že udělaly zásadní chybu (nedávaly pozor a dopustily, aby se k nim přiblížil), cítím, že se pohybuji nebezpečně blízko té hranici. Považuju proto za nutné zdůraznit to, co by mělo být naprosto samozřejmé (ale bohužel tak není vždy vnímáno): 100% VINÍKEM ÚTOKU JE VŽDY PACHATEL.
K aktuálním victim-blamingovým debatám:
Když půjdu ve 2 ráno parkem v centru města úplně nahá a někdo mě znásilní, tak jeho podíl viny na tom je v tomto případě suma sumárum… 100 % KU*VA ALE UŽ!— Helena Šebestová 🇺🇦 (@SebestovaHel) February 16, 2023
Takto poněkud razantněji jsem stejnou myšlenku vyjádřila na Twitteru. Omlouvám se za silný jazyk, ale bylo to v reakci na sérii tweetů a diskusí na téma znásilnění, ve kterých se objevovalo přesně to, co následovalo samozřejmě i v reakcích na můj vlastní příspěvek:
- „Nikoliv, nemáte pravdu. Chodit nahá v místě, kde to není patřičné, mohou muži chápat jako výzvu.“ (Tento komentář napsala žena!)
- „… a Vy budete mít doživotní trauma, jehož riziko by jste snížila, pokud by jste se oblékla.“
- „Přál bych Vám, zkusit si mít alespoň 24 hodin koule. Pak by jste si na 100% uvědomila, že o vašem mylném pohledu na svět je možné s úspěchem pochybovat.“
- „Ano je. Ale vy se nemuzete divit a mohla jste tomu predejit. (…)“
Když možná chcete pomáhat, ale zraňujete
Ano, samozřejmě, můj tweet zdůrazňoval pointu absurdní situací a mnoho komentářů obviňujících mě z hlouposti mohlo být prostým nepochopením. Bohužel se ale stejný model objevuje i v reakcích na naprosto vážné tweety o sexuálním násilí. A funguje to tak nejen na sociálních sítích.
Zjednodušeně řečeno, přidávání komentářů o opatrnosti pod každou zmínku o násilí vyvolává dojem podílu viny oběti. Což:
1) Podporuje násilníky (“Jo, říká si o to.”) – victim blaming, rape culture
2) Traumatizuje oběti (“Co když si za to opravdu můžu sama?”) – sekundární viktimizace
→ 3) Snižuje pravděpodobnost nahlášení činu obětí (“Tohle bych taky musela poslouchat.”) – efekt odrazení
Že není jít ve 2 ráno parkem v centru města nahá bezpečné je (bohužel) pravda. Já jsem chtěla absurditou situace zdůraznit, že vina je vždy výhradně na straně pachatele. A také se naprosto automaticky zapomíná na to, že by to bezpečné být MĚLO. Nevhodné vzhledem ke společenským pravidlům, jistě, ale proč značná část společnosti automaticky předpokládá, že si v takové situaci „říkám o znásilnění“?
Nebudu se tu pouštět do rozborů sociologického pojmu “kultura znásilnění” (rape culture), koho to zajímá, snadno si to může najít na internetu. Přečíst si můžete třeba bakalářskou práci na téma Vliv médií na sekundární viktimizaci a victim blaming obětí sexuálního násilí a obtěžování, na kterou jsem narazila. Téma je to zajímavé. Rape culture označuje stav, “v němž je sexuální násilí a agrese nebo jakákoli forma zneužívání normalizována, bagatelizována a míra i dopady těchto jevů jsou zlehčovány. Součástí jsou také falešná, stereotypní přesvědčení o znásilnění”. Například pohlížení na oběti způsobem předpokládajícím, že k vlastní viktimizaci samy přispěly, a přenášení viny na ně.
Ale zpět k prevenci.
Prevence je v sebeobraně zcela zásadní. Fyzický střet s agresorem je až tím nejkrajnějším řešením konfliktní situace. Prevence znamená vůbec se do situace, kdy vám bezprostředně hrozí napadení, nedostat. Být si vědom toho, jaké chování, prostředí, situace hrozí vyšším rizikem, a přijmout příslušná opatření. Jaká, to je už na každém.
Zda zvolí naprosté vyhnutí se takovým chováním, prostředím, situacím, zvýšenou ostražitost nebo třeba přípravu na potenciální střet (např. vybavení sebeobrannými prostředky). Každý si hledáme vlastní rovnováhu mezi bezpečím a svobodou. Nechceme se stát něčí obětí, ale také se nechceme nadměrně omezovat a podřizovat svůj život tomu, že se v něm mohou objevit lidé s nekalými úmysly. Najít si vlastní pozici na škále mezi dvěma nežádoucími extrémy (nazvěme si je třeba „paranoia“ a „hazardérství“) je právem každého. Měli bychom ale tuto volbu činit vědomě a informovaně.
Dlouho jsem přemýšlela, jak k tomuto tématu jako instruktorka sebeobrany přistoupit v kontextu výše uvedeného. A dospěla jsem k závěru, že mou úlohou je přispívat k informovanosti a pomáhat potenciálním obětem (což jsme bohužel vlastně všichni) “vyzbrojit se” co nejlépe k takovému přístupu k vlastní bezpečnosti, jaký si samy zvolí.
Nebudu ženám říkat, aby nechodily samy v noci z klubu a ještě na podpatcích. Ale usiluji o to, aby si uvědomovaly, že je to riziko. A radím jim, jaká opatření mohou v takovém případě udělat, aby to riziko snížily. A taky se je snažím učit, jak se fyzicky bránit, kdyby se zmíněné riziko proměnilo v napadení. Volba je ale každopádně na každém z nás. A ať si zvolíme svou pozici na škále mezi “paranoiou” a “hazardérstvím” jakkoli, stále platí, že staneme-li se obětí napadení, viníkem je pachatel.
(A jen aby nedošlo k omylu: Pachatelem může být muž i žena, obětí může být muž i žena a napadení nemusí mít jen podobu sexualizovaného násilí. A platí totéž.)
