V první části tohoto článku jsme si probrali vystoupení ze scénáře, aktivní naslouchání, jednání s predátorem a sílu (správně vyřčeného) slova “ne”. Nabídla jsem vám také “analytičtější” alternativu intuici. V tomto textu bude hlavním předmětem našeho zájmu verbální sebeobrana jako nástroj deeskalace konfliktu.

Deeskalace konfliktu

Deeskalací konfliktu jsme se zabývali už v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně. Ještě se k tomu zde vrátíme, protože pokud se nám nepodařilo hrozbě vyhnout ani před ní utéci, deeskalace je poslední šancí na vyhnutí se násilí. V tomto článku se zaměříme především na významný nástroj deeskalace konfliktu – verbální sebeobranu.

Předpoklady

Abychom mohli úspěšně deeskalovat konflikt hrozící násilím, musíme rozumět různým typům násilí a dokázat rozeznat (nebo odhadnout), s jakým útočníkem máme co do činění. O co mu jde a čeho všeho je schopen, aby toho dosáhl.

“Deeskalace, kontrola a komunikace, která spočívá v manipulaci s opičím mozkem druhého, funguje jen v případě, že druhá osoba zrovna opičím mozkem přemýšlí. Funguje to jen a pouze tehdy, když jde o konflikt ve věci úcty nebo sounáležitosti, sociálních úrovní Maslowova schématu. Pokud se druhý člověk nachází na jiné úrovni, ať už jde o predátora (člověčí mozek), nebo panikařící ještěří mozek, fungovat to nebude.” (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Musíme tedy tedy vědět, proti komu stojíme.

Ale ještě někoho dalšího musíme dobře znát – sami sebe. Čeho jsme my schopni a jakou taktiku (např. viz Jak se bránit: Strategie, taktiky obrany I) jsme schopni zrealizovat skutečně účinně a přesvědčivě. Fyzické zastrašování nebude fungovat, pokud vypadáte slabě a nekoordinovaně. Nikoho nezastavíte autoritativním pokynem, když působíte nejistě a promlouváte slabým, třesoucím se hlasem. Rozčíleného agresora neuklidníte, jestli pod tlakem celí ztuhnete, zrudne vám tvář a hlas se napětím promění v nepříjemné pištění.

V kurzech sebeobrany se setkávám s různými lidmi. Žena, která celý život pracuje s dětmi a puberťáky, dokázala při nácviku sebeobranné situace předvést tak autoritativní pokyn, klidně a bez zvýšení hlasu, že to ve zkušeném instruktorovi probudilo malé děcko, vylekané, že provedlo něco špatného. Nešlo ji neposlechnout. Jiná zase ukázala přirozený talent pro vystupování ze scénáře pohotovými překvapivými slovními reakcemi. Takovými, kterými agresora zaskočí, a může tak získat prostor pro únik z konfliktní situace. Ani jedno nedokáže každý. Něco se dá trénovat, ale začít musíte tím, že zjistíte, jaké jsou vaše silné a slabé stránky.

Slovní sebeobrana zdaleka nespočívá jen ve slovech, která vyřknete. Záleží také na způsobu (mnohdy víc než na obsahu) a na míře souladu všech komunikačních složek (hlas, výraz, řeč těla, to, jak působíte celkově).

Možná si myslíte, že víte, jak vypadáte a pohybujete se nebo jak zní váš hlas. Ale působíte na druhé opravdu tak, jak se domníváte? A máte skutečně dobrou představu, jak se váš projev a celkové působení proměňují ve stresu? A co teprve v situacích, do kterých se nedostáváte běžně?

Poznat se po této stránce není snadné. Když při příštím ostřejším sporu s kolegou v práci začnete pozorovat svůj odraz v zrcadle, budete působit lehce podivně. Pokud si na to vůbec “v zápalu boje” dokážete vzpomenout. Ale můžete zkusit zrekapitulovat průběh a své vystupování bezprostředně po střetu, kdy ještě máte vše v živé pamětí. Můžete získat zpětnou vazbu od lidí, u kterých je to vhodné (do střetů se dostáváme i s přáteli či členy rodiny). Nebo můžete absolvovat modelové situace (nácvik sebeobranných situací) a nechat se u toho natočit. Cokoli, co vám umožní vidět, jak vás vidí ostatní, zejména ve chvíli, kdy se je snažíte k něčemu přimět. Takový pohled na sebe sama zvenčí je neocenitelný.

Jak už jsem zmínila, mnoho věcí se dá trénovat, naučit, ale nejlépe vám bude fungovat to, co založíte na svých silných stránkách.

Verbální sebeobrana vůči predátorům

Vůči predátorům, tedy útočníkům, kteří cíleně vyhledávají zranitelné jedince, aby uspokojili své potřeby (ať už hmotné nebo potěšení z násilí), obecně může fungovat jediný typ verbální sebeobrany – odstrašení. Tím mu ukážete, že nejste ta snadná oběť, kterou hledá, a současně potenciálně přitahujete pozornost, což mu také nehraje do karet. Zvyšujete pro něj rizikovost situace a predátor je vypočítavý a nechce obvykle zbytečně riskovat. Chce dosáhnout svého, ale ne za každou cenu.

V tomto případě je způsob vaší verbální obrany důležitější než obsah. Ať už zvolíte: “Stůj!”, “Ne!”, “Nech mě být!” nebo jiný stručný povel, musí to být skutečně důrazné, provázené odpovídajícím výrazem a postojem a v neposlední řadě hlasité – pokud chcete využít i jeho obav z přilákání nechtěných svědků.

To, co vám pomůže v případech sociálního násilí, bývá u predátorů kontraproduktivní. Co deeskaluje “opičí tanec“, predátorovi ukazuje, že jste snadná oběť. A tu přesně chce.

Vyhrožovat může fungovat jedině tehdy, když vaší hrozbě uvěří. Apelovat na rozum, smlouvat nebo prosit nebude fungovat nikdy. Predátor si vás “odliští” natolik, že vás nevnímá jako další lidskou bytost. Jste něco úplně jiného než on, jste kořist.

Tohle “odlištění” (dehumanizace) je významným rysem predátora. I když si mnohdy myslíme opak, většina predátorů nejsou skuteční sociopaté. Takoví jedinci, kteří reálně postrádají schopnost empatie, lítosti a soucitu, jsou ve skutečnosti dost vzácní (naštěstí). Většina predátorů si na jisté úrovni uvědomuje, že jste člověk a cítíte bolest. Ale ve chvíli, kdy si vás zvolí za oběť, začnou vás vnímat jinak. Přesvědčí sami sebe, že jste “něco jiného” (Rory Miller pro tuto jejich dovednost používá dost dobře nepřeložitelný výraz “othering”.). Jste pro ně jiný druh, zvíře, prostě něco méně než člověk – k čemu není nutné chovat se jako k člověku…

(Opět zde připomínám, že rozlišení na sociální a asociální násilí, tedy násilí predátorů, je spíše modelovou záležitostí a v realitě není zdaleka tak striktní.)

Verbální sebeobrana v sociálních konfliktech

Určitá podoba dehumanizace se může objevovat i v sociálním násilí. Tam je možné ji zvrátit (například pomocí empatie, přímého oslovování agresora, aktivním potvrzením jeho hodnoty nebo opatrným použitím humoru).

“Je relativně snadné deeskalovat sociální násilí tak, aby nedošlo k fyzickému střetu, zejména pokud vám nevadí, že ztratíte tvář.” (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

Rory Miller popisuje dovednost odmítnutí vlastní dehumanizace: “Tato dovednost je jednoduše odmítnutí být ´jiný´, ´cizí´. Když se hádáte, stává se z vás protivník, když žádáte, jste prosebník. Hrozby (agresoři) věří, že jsou rozumní, tak buďte také rozumní. Nepovyšujte se, nebuďte neupřímní.”

A uvádí následující příklad:

“Na co čumíš?”

S naprosto uvolněnou řečí těla: “Promiň, neuvědomil jsem si, že zírám. Jsem jen unavený. Jak se máš ty?”

Není v tom žádná agresivita, ale ani strach nebo defenzivní postoj. A i ta trocha projeveného zájmu (“Jak se máš?”) může ztížit vaše “odcizení”, “odlidštění”. Současně v tom není konfrontační popírání (jako kdybyste odpověděli: “Na nic.”). Popření toho, co agresor říká, může snadno vyvolat eskalaci: “Blbost, čuměl jsi na mě!” – “Ne, nečuměl!” – “Takže říkáš, že lžu?!”… A už to jede.

Racionalizace a jak nedat záminku

Dehumanizace těsně souvisí s dalším jevem často provázejícím násilím – s racionalizací. Lidé dopouštějící se násilí mnohdy provádí až neuvěřitelnou mentální gymnastiku, aby přesvědčili sami sebe, že jsou v právu. Proč nás to zajímá z hlediska sebeobrany? Abychom jim to neusnadňovali.

“Někdy se stadium dialogu objeví při pokusu racionalizovat, vyprovokovat opičí tanec nebo vytvořit záminku k násilnějšímu, ego posilujícímu útoku. Zejména při útoku na sebevědomí hledá člověk důvod ke způsobení újmy. Pokusí se vás donutit udělat nebo říct něco, co by ospravedlnilo jeho jednání.” (Rory Miller, Realita násilí)

Obrana proti tomu je neposkytnout mu záminku, kterou hledá. Snadné to samozřejmě není, protože kdo opravdu chce záminku najít, dokáže si ji udělat skoro z čehokoli. (Kdo chce psa bít… však to znáte.) Miller radí zůstat klidní a reagovat na cokoli, co agresor řekne, ať je to jakkoli provokativní, jako na smysluplné otázky. Jen pozor na to, aby to nevnímal jako pokus o manipulaci nebo výsměch. Obojí se mu může stát záminkou, kterou hledá. Ale jistou šanci, že vám tento přístup pomůže vyhnout se násilí, máte. Koneckonců, jak jsme si už řekli v sekci “Aktivní naslouchání” textu Jak se bránit: Strategie, taktiky obrany I, dokud mluví, neútočí. Získáte čas. Možná se uklidní, přestane ho to bavit, nebo se mezitím situace promění jiným způsobem ve váš prospěch.

“Většina lidí potřebuje k boji nějaký ten adrenalin a ten z těla vyprchá poměrně rychle. Pokud dokážete někoho přimět klidně mluvit pár minut, snižuje se pravděpodobnost, že bude jednat násilně, pokud ho něco znovu nerozpálí.” (Rory Miller, Facing Violence)

Deeskalace opičího tance

Tzv. opičími tanci, tedy rituály dominance a provokace cílícími na upevnění společenského postavení, jsme se zabývali v textu Konflikt v kontextu sebeobrany. Jak deeskalovat sociální násilí jsme probírali také zde: Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně. Zde si shrneme, jaké máme možnosti zabránění vývoji situace směrem k násilí v jednotlivých fázích/variacích opičího tance.

1. Oční kontakt (obvykle v podobě vyzývavého, agresivního zírání): Tady je to vcelku jednoduché – neopětujte ho. Vzájemný oční kontakt činí pro agresora prakticky nemožným ustoupit. Sledujte potenciální hrozbu spíše periferním viděním a zaměřujte se spíše na ruce než na oči.
2. Slovní výzva (např. “Na co čumíš?”): Tady máme více možností a volit bychom měli především podle toho, co dokážeme zrealizovat opravdu přesvědčivě.
   1. Reagovat na vše, jako by to byla smysluplná otázka, nikoliv provokace (viz například video níže).
   2. Vystupovat jako rozumná autorita, reagovat klidně a shovívavě, ale bez povyšování. Tohle může fungovat jen tehdy, pokud dokážete sami sebe skutečně vnímat jako silnějšího a vyzrálejšího – a dokážete o tom přesvědčit agresora, aniž byste ho ponížili. Například: “Co se děje? Zníš rozčíleně, ale nevypadáš na někoho, kdo by se pouštěl do hloupých rvaček. Tak co se stalo?” Neignorujete problém, nabízíte mu pozitivní hodnocení jeho osoby, iniciujete dialog.
   3. Změnit dynamiku situace (vystoupit ze scénáře), například s použitím humoru. Agresora překvapíte, připravíte ho o kontrolu nad situací, a můžete ho tak přimět přehodnotit jeho jednání. Humor také ztěžuje agresorovi vaši dehumanizaci. Například: “Chceš upravit držku?!” – “Ne, díky, nemyslím, že by jí ještě něco pomohlo. Ale díky za nabídku.” Humor nesmí být výsměšný nebo sarkastický, tón by měl být přátelský, nenucený a klidný, ne provokativní. Asi není nutné zdůrazňovat, že je tato strategie docela riskantní a může naopak vést k rychlé eskalaci.
   4. Zvýšit sázky: To je v podstatě hrozba, která ale musí vyznít spíš jako klidné varování, konstatování. Asi je jasné, že to může fungovat jen tehdy, když na to vypadáte, a že je to zatraceně riskantní. Navíc při případném následném zásahu zákona těžko budete apelovat na nutnou obranu.

      

3. Fyzické přiblížení (často se znaky vyplavení adrenalinu, jako je zrudnutí, hrubá motorická aktivita, kývání paží): V téhle fázi je účinnost verbální sebeobrany značně snížená, protože agresor vás už příliš neposlouchá. A pravděpodobně ani vám už nebude moc do řeči. Přerušit vývoj situace můžete zkusit přerušením očního kontaktu, gestem naznačujícím, že nemáte zájem o střet (otevřené dlaně) a (ideálně, pokud je to možné) prostě odchodem.
4. Naparování se (pokud nedojde rovnou k zahájení boje, může nastat fáze, kdy v těsné blízkosti proběhnou ještě nějaké stručné slovní útoky, ukazování prstem, lehké strkání): Verbální sebeobrana je passé. Jediné, co můžete ještě zkusit, je viz bod 3. (Samozřejmě si při odchodu hlídejte záda.)
5. Boj (často zahájený tvrdým strčením nebo širokým obloukovým úderem): Deeskalace nevyšla. Teď už je vaším cílem jen co nejrychleji se z toho dostat bez větší újmy. (O tom zase jindy…)

 

Na několik krásných příkladů deeskalace situace pomocí verbální sebeobrany se můžete podívat ve videu CSW Association níže (bohužel pouze v angličtině). V podání mistra bojových umění Tima Tacketta to vypadá snadně. Ale není. Jen málokdo může reagovat na verbální útoky z pozice dekád studia kung fu a služby v armádě. Ne všichni dokážeme zachovat chladnou hlavu, být pod tlakem pohotoví a používat verbální sebeobranu s potřebnou lehkostí a přesvědčivostí. Ale máte-li v sobě základní předpoklady, rozvíjejte je. Někdy může jen pár vhodně zvolených a pronesených slov zabránit násilí.