Helena

Praha, I. P. Pavlova. Jako obvykle křižovatkou projíždí auta na poslední chvíli. Řidička nestíhá, na přechod už vyrazili chodci. SUV uvízne čumákem na kraji přechodu, zadkem na kolejích.

Tramvaj zvoní, provokativně najíždí pomalu na dotek.

Řidička panikaří, rozjíždí se, brzdí snad milimetry od chodce. Další chodci dál v klidu přechází těsně před autem.

Řidička nad nimi rozezleně vrtí hlavou.

Tramvaj znovu zuřivě zvoní.

Dva mladí chodci ukazují řidičce v rozmáchlém gestu prostředníčky.

Všichni, řidička SUV, řidič tramvaje i chodci, si o někom z ostatních účastníků scénky myslí, že je idiot. Všichni přitom sami přispívají zbytečné eskalaci situace a riziku zranění.

Většina z nás někdy byla v roli podobné každé z této scénky. Kdo někdy neudělal chybu za volantem a nezkomplikoval dopravu ostatním? Kdo občas nezapomíná na vlastní bezpečí a nechová se riskantně? A všichni jsme někdy ztratili nervy…

Kdybychom po světě méně často chodili v omezující bublině svého momentálního úhlu pohledu a vnímání druhých jen jako epizodických postav v našem příběhu, možná bychom si to uvědomili. Že my jsme zase “paní, nesu vám psaní” v jejich dějové linii. Že ten chlápek, který blbě najel do křižovatky, není jen Chlápek-co-blbě-najíždí-do-křižovatek. Že se jeho život neomezuje na epizodickou úlohu v našem životě. A taky že to třeba neudělal schválně, protože je “totální ko.ot, co si myslí, že když má BMW 8 Coupé, tak je něco víc”.

Třeba sedí v tak drahém voze poprvé v životě, vůbec není jeho a převáží ho šéfovi ze servisu. A je z toho totálně vystresovaný, a tak si blbě najel. Poprvé v životě. No anebo taky jeho je a najíždí ledabyle pravidelně, protože je bezohledný řidič. Ale NEVÍME to.

Určitě jste někdy zažili podobnou situaci. Někdo do vás v obchodě zezadu tvrdě vrazí vozíkem. Otočíte se s naštvaným výrazem, protože “tyhle bezohledné lidi, co se chovají, jako by tu byli sami a nejspíš jim to tu i patřilo, prostě nesnášíte”.

A pohled vám padne na postarší paní, která se s rozpačitým úsměvem horlivě omlouvá. Spravedlivě rozhořčený výraz vám ztuhne na tváři, polykáte hrubá slova v půli a stydíte se. (Tedy pokud nepatříte k lidem, kteří omlouvající se stařenku sprdnou na dvě doby, protože co sem vůbec leze, když je tak neohrabaná, blbka. Ale to byste asi nedočetli tenhle trapně lidumilný blog až sem.)

Zítra ten špatně najíždějící do křižovatky můžete být třeba vy. Nebo já. (Dobrá, možná bez toho BMW.) Příští týden ve spěchu naběhneme na přechod ve vteřinu, kdy padne červená. A někdy třeba budeme špatně ovladatelným vozíkem vrážet v Lidlu do lidí.

Jsme lidi. Děláme chyby. To si všichni většinou tak nějak uvědomujeme. Ale když se setkáme s cizím člověkem, který právě dělá chybu, identifikujeme ho s ní. Redukujeme ho na ni. Pohoršujeme se nad tím, co jsme jindy schopni udělat sami, a mnohdy z banální komplikace děláme výbušnou situaci.

Pointa? Nic velkého. Jen úvaha nad tím, že když se budeme snažit trochu častěji vnímat lidi kolem sebe jako lidi, podobné, jako jsme my sami, nebudeme všechny “odsuzovat ve zrychleném řízení” a pokusíme se udržet vlastní nervy na uzdě, bude nám líp.

Nebudeme žít ve světě plném idiotů, ale mezi chybujícími lidmi.

A budeme se o něco více setkávat s omluvnými / chápavými úsměvy, a méně se vztyčenými prostředníčky.