Podívejme se nyní na sebeobranné situace trochu více z úhlu pohledu útočníka/potenciálního útočníka a toho, jaké mohou být jeho motivy útoku. Proč? Protože „…často je mnohem snazší vyhnout se boji, když rozumíte rituálu útoku. (…) Rozumějte nepříteli, nebo bojujete v temnotě. Když víte proč, kde a jak pravděpodobně dojde k útoku, je logické, že vám tato získaná znalost pomůže takovým situacím se vyhnout nebo se na ně připravit.“ (G. Thompson, The Art of Fighting Without Fighting,)

Téma konfliktů, které mohou vést k fyzickému střetu, je samozřejmě nesmírně široké. V tomto textu se zaměříme především na ty, které jsou nejčastěji předmětem přípravy při tréninku sebeobrany. Zabývat se budeme hlavně útoky neznámých osob (domácí násilí, stalking a další jevy, ve kterých hraje významnou roli osobní vztah mezi agresorem a obětí, pro jejich specifičnost vynecháme a budeme se jimi zabývat samostatně).

Způsoby zahájení boje

V sebeobraně se obvykle pracuje se třemi základními způsoby zahájení boje: střetný boj, situační přepad a přepad ze zálohy.

Při střetném boji „útočník i obránce vědí, že dojde ke konfliktu, a jsou na to připraveni. Útočník se blíží a vyhrožuje.“ (Pavelka, Stich, Sebeobrana)

Situační přepad označuje situace, kdy se útočník přibližuje k oběti manipulací, udržuje ji nepřipravenou a pak zaútočí. „Obránce neví, že dojde ke konfliktu. Útočník si útok připravuje a čeká na vhodnou chvíli, kdy náhle zaútočí např. během rozhovoru.“ (Pavelka, Stich, Sebeobrana)

Při přepadu ze zálohy oběť do chvíle, kdy dojde k samotnému fyzickému útoku, neví nejen o konfliktu, ale ani o útočníkovi. Takovým způsobem (bleskovým útokem ze zálohy) nejčastěji zahajují útok „lidští predátoři“.

Motivace útočníka

Násilí mezi lidmi nikdy není náhodné, vždy má svůj smysl a účel – pro toho, kdo se ho dopouští. (Ať už si je důvodu svého jednání sám vědom, nebo ne.) Motivaci agresora zde samozřejmě nezkoumáme s ohledem na nějaká etická hlediska, ale z důvodů čistě praktických – čím více někomu rozumíme, tím lépe dokážeme predikovat jeho jednání. A zvolit vhodný způsob obrany, pokud se pro nás stane hrozbou.

K zjednodušenému rozlišení, řekněme, typů motivace k násilí můžeme (s inspirací z knihy Roryho Millera a Jana Kadlece Komunikace v konfliktu) použít Maslowovu hierarchii potřeb, tedy jakou úroveň potřeb se někdo snaží uspokojit použitím násilí (či hrozby násilí). „Nejnižší dva stupně pyramidy nebudou pro většinu lidí v moderním světě nikdy problém,“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) protože nebýváme nuceni bojovat o jídlo, ani obvykle nečelíme válkám či pandemiím. (Pozn.: Pandemie covidu-19 a ruská agrese na Ukrajině zahájená v r. 2022 tuto tezi trochu nabourávají, nicméně stále platí, že většina problémů, které řešíme, spadá do vyšších, sociálních úrovní pyramidy.)

Násilí může být motivováno kteroukoli z úrovní potřeb. Například pro zoufalého drogově závislého může být získat prostředky na další dávku otázkou přežití (a koneckonců stačí, pokud to tak vnímá), profesionální zločinec (který se loupežemi živí) uspokojuje svou potřebu zabezpečení.

Sociální konflikty, tedy konflikty na vyšších úrovních pyramidy (sounáležitost, úcta), spočívají obvykle nějakým způsobem v úsilí vybudovat si či udržet postavení ve skupině. I uspokojení nejvyšší potřeby podle Maslowa, tedy potřeby seberealizace, může být motivem násilí. „Lidé se k násilí uchylují z rozmaru, pro zábavu nebo při realizaci svých fantazií. Může jít o proces hluboké seberealizace.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Hierarchie potřeb v praxi násilí

Rozlišování motivace konfliktu podle hierarchie plnění potřeb je jen (stručně zmíněnou) ilustrací toho, co jsme si uvedli v úvodu tohoto textu. Smyslem zkoumání motivace agresora je v zásadě zjistit (či odhadnout), o co mu ve skutečnosti jde a jak daleko je pro to ochoten zajít. Mnoho konfliktů (dost možná valnou většinu) lze vyřešit tím, že mu to prostě dáte. Někdy vám to (co chce) sám řekne, jindy ne nebo pravou motivaci dokonce aktivně skrývá.

Představme si například situaci, kdy se na nějaké společenské akci někdo agresivně domáhá vašeho místa u stolu. Tvrdí, že je jeho. Pokud mu jde skutečně o to místo a/nebo o ukázání převahy (sociální konflikt), k vyhnutí se boji stačí ustoupit. Pokud se ale prostě chce prát a místo k sezení je jen záminka, jste v podstatně složitější situaci.

Existují ovšem také situace, kdy si sám agresor není vlastní skutečné motivace vědom. Dost možná do takových případů spadá dokonce většina běžných setkání s někým, kdo vyvolává konflikt, chová se agresivně. „Stěžejní částí porozumění nepříteli je uvědomit si, že on pravděpodobně sám sobě příliš dobře nerozumí,“ uvádí Thompson a dodává: „Když vám v autě ukazuje prostředníček nebo na vás agresivně zírá v nabitém baru, není to osobní – samozřejmě pokud to osobním neuděláte vy.“ (Thompson, The Art of Fighting Without Fighting)

V takových situacích se stáváte „pouze“ projekčním plátnem, představitelem, zástupcem něčeho, co ho v životě rozčiluje (problémy v manželství, šikanující nadřízený nebo třeba prostě jen dopravní zácpa). Viz také „zástupná katarze“ v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně.) Mnohdy pak stačí „roli projekčního plátna“ odmítnout, „nehrát jeho hru“, deeskalovat konflikt.

Jak poznat, o kterou z výše nastíněných variant se jedná? Miller a Kadlec vysvětlují, jak rozlišit motivaci sociálního a asociálního chování. „Sociální chování, konflikt nevyjímaje, pramení z potřeby sounáležitosti a úcty. Konflikt má řešit sociální spory a spočívá v komunikaci, ve vysílání zpráv druhé straně. Asociální chování jedince vychází z jedné ze zbývajících úrovní. Někdo takový na vás nebude pohlížet jako na člověka.“ Ať už vás vnímá jako neživý objekt, překážku či nástroj k přežití, zdroj prostředků nebo „lovnou zvěř“. „Nájemní vrazi a zkušení zločinci (asociální motivace) nebojují tvrději než rváči z baru. Nebojují vůbec. Oni loví.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Podle toho se také agresor bude chovat. Sociální násilí obvykle vyžaduje „publikum“, zahrnuje komunikaci, tzv. „opičí tance“. Naopak asociální násilí (násilí „predátora“) připomíná lov. Napadne vás beze svědků, pokud možno „ze zálohy“. A pokud proběhne nějaká verbální komunikace, bude mít pravděpodobně podobu „pohovoru“ (viz níže), při kterém se predátor ujišťuje, že zvolil vhodnou oběť pro své účely.

Další tipy, jak odhadnout skutečnou motivaci útočníka:

• Analyzujte konkrétní požadavky
  • Materiální požadavky (peníze, jídlo, cennosti): Pravděpodobně jde o uspokojení potřeb přežití nebo zabezpečení. Zvažte, zda můžete požadavek splnit a situaci tím uklidnit.
  • Fyzické ohrožení bez požadavků: Často signalizuje agresivitu z frustrace nebo hledání “zábavy”, což odpovídá sociálním nebo seberealizačním potřebám.

 

• Sledujte jeho komunikační styl a výraz obličeje
  • Komunikace s vámi: Pokud se agresor snaží argumentovat, vysílat zprávy nebo něco dokazovat, jedná se pravděpodobně o sociální motivaci – usiluje o dominanci nebo status. Typicky uvidíte jasné výrazy emocí (pohoršení, hněv) a snahu vyvolat vaši reakci.
  • Minimum interakce a necitlivé chování: Známka asociální motivace – agresor vás může vnímat jako objekt. Nečekejte dlouhé diskuze; místo toho buďte ve střehu, pokud se k vám blíží tiše, bez výrazných emocí a přímého očního kontaktu.

 

• Pozorujte způsob pohybu a pozornost k okolí
  • Rozhlížení a skenování prostoru: Mohou signalizovat asociální motivaci (zločinec vyhodnocuje prostředí). Profesionální predátoři často plánují, jednají promyšleně, aby dosáhli maximální efektivity.
  • Intenzivní zaměření na vás nebo na nějakou “malichernost”: Ukazuje snahu o nadvládu či status. Jestli se zaměřuje pouze na vás a zdánlivě ignoruje okolí, může jít o sociální konflikt nebo snahu vyvolat pozornost.  (Když se agresor soustředí výhradně na vás nebo na něco, co vypadá jako maličkost, signalizuje to jeho snahu o získání dominance nebo uznání ve skupině. Jde o to, aby vás „pokořil“ a ukázal svou převahu. Tento přístup naznačuje, že se snaží vyvolat pozornost jak vaši, tak ostatních, a potvrdit si tím svůj status. Svědci obvykle ve skutečnosti hrají klíčovou roli, protože jejich reakce a vnímání situace mohou ovlivnit, jak bude agresor vnímaný a jaký výsledek konfliktu nastane.)

 

• Testujte reakce a měňte dynamiku
  • • Ustupte nebo nabídněte kompromis: Pokud reaguje zmírněním agresivity, pravděpodobně je jeho cíl spojen s dominancí nebo uznáním. Tento přístup funguje spíše u sociálně motivovaných jedinců. Pokud naopak zůstává agresivní i po vašem vstřícném gestu, může jít o hlubší osobní či asociální motivace, kdy ústupek nepomůže.
    • Položte otázku: Pokuste se otevřít dialog tím, že se zeptáte na agresorovy pocity nebo názory. Tím můžete zjistit, zda je ochoten komunikovat a diskutovat o problému, což naznačuje sociální motivaci.
    • Vyzkoušejte humor: Vložení humoru do situace může změnit dynamiku a ukázat, zda je agresor otevřený deeskalaci. Pokud reaguje pozitivně, může to naznačovat, že jeho motivace není tak hluboká. (Pozor jen na to, aby to nepůsobilo jako výsměch, což může situaci rychle eskalovat.)
    • Nabídněte alternativu: Místo přímého ustoupení zkuste nabídnout alternativní řešení nebo způsob, jak vyřešit situaci. Sledujte, jak agresor reaguje na tuto změnu v přístupu.

 

Samozřejmě se můžeme v literatuře setkat s celou řadou různých dělení násilí podle motivů, ale přidržíme se  základního rozlišování sociálního a asociálního násilí – pro jeho výstižnost a praktičnost. S jistou mírou zjednodušení totiž rozdíl mezi těmito dvěma rozhoduje o tom, do jaké míry vám při hrozícím fyzickém střetu může pomoci komunikace – a jaká její forma (viz Deeskalace a Odstrašení v textu Boj bez boje: Verbální odrazení v sebeobraně).

Sociální vs. asociální násilí

„Většina násilí je sociální, jeho cílem je dobro skupiny a co nejmenší újma. Proto jsou mezi lidmi mnohem častější krutá slova a urážlivá gesta než skutečná zranění. Tato slova a gesta představují výhrůžky a mají předejít násilí tím, že násilím vyhrožují. Spoléhají na ústup soupeře.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Tomu prosím nerozumějte tak, že by snad „účel světil prostředky“ a existovalo  nějaké „dobré násilí“ (ze strany útočníka). Když říkáme, že je cílem „dobro skupiny“, značí to pouze to, co si pod tím představuje útočník. Použití násilí to samozřejmě nijak neospravedlňuje, pouze vysvětluje.

Na podporu toho, že se násilí velmi často (možná mnohem častěji, než si většina z nás myslí) lze vyhnout a mnohdy k němu dochází tak trochu „zbytečně“, v důsledku nesprávného vyhodnocení situace a/nebo nevhodné volby reakce, můžeme uvést také Thompsonem zmiňované tzv. „pravidlo 95 %“, podle kterého v násilných konfliktech až 95 % lidí ve skutečnosti nechce bojovat, vlastně tam ani nechtějí být – chtějí utéct.

Násilí predátorů je zcela jiné než násilí sociální. Násilné chování tu je prostředkem k dosažení nějakého cíle (např. hmotného zisku) nebo je cílem samo o sobě (potěšení z násilí). Zatímco k sociálnímu konfliktu dochází uvnitř skupiny a řídí se ritualizovanými vzorci, lidský predátor „je jako lovec, který vaše lidství neuznává.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Podobně jako zvířata přistupují jinak k příslušníkům svého druhu a ostatním, chová se jinak člověk k dalšímu člověku a třeba k obtížnému hmyzu. Pro ty, které vnímáme jako lidi, máme ritualizované vzorce sociálních konfliktů a sociálního násilí. Co se týče tvorů mimo náš druh, prostě je lovíme nebo porážíme na jatkách. V rámci asociálního násilí pak pro agresora jeho oběť jako by nebyla člověkem. Dochází zde k „dehumanizaci“, což je „fenomén, kdy sami sebe přesvědčíme, že je druhý člověk výrazně odlišný, čímž přestává být v našich očích lidskou bytostí. Takové přesvědčení ve většině případů určuje intenzitu síly, kterou proti druhé osobě dokážeme použít. Je to extrémní případ depersonalizace, u ní ´jen´ cítíme odlišnost člověka, ale stále ho za člověka považujeme. Oba případy jsou formou ´odlidštění´. (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Toto rozlišení je důležité, protože co může velmi dobře fungovat v sociálním konfliktu (uklidnění, ustoupení), nezabere na predátora (viz „Jednání s predátorem“ v textu Jak se bránit: Strategie, taktiky obrany I).

Sociální konflikty mají za cíl vytvářet a udržovat společenské skupiny, stanovovat a udržovat v nich hierarchii a vynucovat zvyky (přístupy a názory) v rámci skupiny. Asociální konflikt sahá za hranice druhu nebo skupiny. „Jedno platí téměř obecně: lovu, jatkům nebo plácání much nelze upřít efektivitu. Zvíře je zabito rychle a bezpečně. (…) … není to otázka ega, nejde o to ukázat, kdo je šéf. Je to práce. (…) … člověk dokáže s takovouto lhostejností nazírat na jinou osobu jen ve velmi, velmi výjimečných případech. Pokud to někdo umí, dokáže zabíjet rychle a bez výčitek či pochybností.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Samozřejmě je toto rozlišení zjednodušující, spíše ilustrativní, sloužící k lepšímu pochopení jednání agresorů v různých situacích. Často se sociální a asociální motivace násilí mísí. Každopádně nenechat se agresorem „dehumanizovat“ je významnou součástí obranné taktiky deeskalace konfliktu.

Dva typy lidských predátorů

„Jednání predátorů vychází buď z potřeby ´zabezpečení´, nebo ´seberealizace´ na Maslowově pyramidě. V každém případě chtějí něco, co máte vy, a dokázali si vás odlidštit natolik, že svého cíle dosáhnou i silou.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

V případě prvního typu predátora (úroveň zabezpečení) jde o něco hmotného. Druhý typ predátora (seberealizace) se dopouští násilí pro potěšení. Základní taktiku ovšem mají oba typy lidských predátorů stejnou – dosáhnout co největšího zisku (ať už za ten zisk pokládají cokoli) za co nejmenšího rizika (případně i s co nejnižším úsilím). „Musí si vybrat oběť, která za přijatelného rizika uspokojí jejich potřeby.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) Hledají tedy „snadnou oběť“. Vaší obranou (před obranou fyzickou) tak bude především pokud možno se predátorovi vyhnout a nepodaří-li se vám to, pak zabránit svému odlidštění/zvrátit ho a/nebo predátora přesvědčit, že snadná oběť nejste.

Typy zločinců

Podívejme se nyní konkrétněji na pár příkladů původců násilí, se kterými se můžete setkat. Miller dělí zločince na lidi dělající chyby, pouliční kriminálníky a predátory. Zmiňuje navíc také kategorii zvláštních okolností: psychické nemoci a drogy. Pouliční kriminálníci se uchylují k násilí k zajištění toho, co potřebují (peníze, drogy), nebo k zajištění/udržení pozice ve svém společenství (pak je násilí obvykle namířeno proti jiným zločincům). Pro predátory je jejich oběť prostě zdrojem. „Všechny predátory najdeme někde na antisociálním spektru. Jsou přesvědčeni, že to, co chtějí, je důležitější než to, co máte nebo kým jste vy.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu) Psychicky nemocní zločinci, zločinci závislí na drogách (či přímo v době útoku pod vlivem drog) jsou z hlediska sebeobrany nebezpeční svou nevyzpytatelností, vč. reakce na přesilu nebo zranění a bolest.

Thompson uvádí, že samozřejmě existuje mnoho různých typů útočníků a útoků. Obecně pak ale podle něj platí, že typickým útočníkem dnešní doby je zbabělec, který útočí posilněný alkoholem/drogami, zezadu, se zbraní a/nebo s komplicem. A hledá si snadnou oběť, která nedává pozor. Zvláštní kategorií útočníka pak je profesionální útočník, který útočí za účelem zisku a chce svolnou oběť. Nechce bojovat. I on si tedy hledá snadnou oběť, jeho specifikem ale je, že obvykle nepůsobí jako potenciální útočník.

Abyste se vyhnuli hrozbě ze strany profesionálních útočníků, je dobré znát jejich rituály útoku (viz Rituály a taktiky agresora-manipulátora). U takových typů pouličních loupeží, kdy se útočník odněkud nečekaně vynoří, popadne vaši kabelku či tašku a uteče, často jen využívaje momentální příležitosti, vám může pomoci jen dobré situační uvědomění a obecně sebeprezentace. (A uvědomění, že mu jde pouze o váš majetek, tj. když s ním o něj nebudete bojovat nebo ho pronásledovat, útok skončil.)

Pak je tu „profesionální lupič“ (professional mugger), který si útok plánuje a používá lest, aby se k vám přiblížil. Může vás sledovat, čekat na nejvhodnější moment k útoku, často vás „na zkoušku“ osloví, aby zjistil, zda jste ostražití, nebo „vypnutí“, a pravděpodobně použije hrozby, aby dosáhl toho, že budete „spolupracovat“. V kterékoli fázi jeho rituálu útoku máte možnost odhalit, co se děje, a zareagovat útěkem, případně verbálním odrazením. (Opět, je diskutabilní, zda – pokud je pozdě na útěk – spíš než se pokoušet verbálně odrazovat, raději „nespolupracovat“ – pokud mu jde skutečně jen o váš majetek.)

Výběr oběti, pohovor

„Ke zločinu nedochází náhodou. Zločinec si oběť vybírá. Pokud predátor potřebuje něco hmotného (tedy mu jde o zabezpečení svých potřeb), potřebuje oběť, která má peníze nebo něco, co se dá prodat. Druhý typ predátorů je těžší poznat. Jsou závislí na různých typech vzrušení. Někteří rádi mlátí velké soupeře. Jiní chtějí vidět ženu plakat. Další musí ubližovat někomu, kdo připomíná jejich matku“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Současně chce predátor oběť, která mu neublíží. Výběru se tedy můžete vyhnout, pokud predátorovi nemůžete dát to, co chce (a ví to), a/nebo působíte tak, že střet s vámi by mohl být pro něj nebezpečný.

Pokud nemá útočník ohledně svého výběru oběti jasno na první pohled, může s vámi provést tzv. „pohovor“. „Často, když útočník potřebuje další informace, zahájí průzkumný přístup, spojený s odzbrojujícím dialogem. Slouží to také účelu sekundárního vyhodnocení vaší vědomosti, připravenosti – útočník chce zjistit, jestli jste bdělí („zapnutí“) /viz Fáze „Nula“ v textu Vyhodnocení situace – volba obranné strategie/, chce si být jistý, že může bezpečně zaútočit.“ (Miller, Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Často stačí v tento moment nepůsobit jako jeho žádoucí „snadná oběť“, abyste agresora odradili. Jindy se pokusí vaši ostražitost „vypnout“ odzbrojující otázkou (například položením nějakého nevinně působícího dotazu – třeba na cestu nebo na čas). A zaútočí, zatím co budete řešit jeho žádost.

Pohovor („interview“) je součástí výběru vhodné oběti velmi často. Predátor hledá někoho zranitelného, někoho, s kým „to bude mít snadné“. Sleduje a vyhodnocuje vaše reakce. V tomto bodě má potenciální oběť skvělou příležitost agresora od útoku odradit. Vaším cílem je v podstatě „neprojít pohovorem na pozici snadné oběti“.

De Becker uvádí výstižný příklad „pohovoru“: Muž na parkovišti, který přistoupí k ženě a nabídne jí pomoc s nákupem, může být gentleman, ale také predátor, který provádí pohovor. Žena, která reaguje nejistě nebo dokonce ustrašeně, se může stát jeho obětí. Naopak žena, která jeho pomoc důrazně a sebejistě odmítne, se jí stane s mnohem menší pravděpodobností.

Jak nepůsobit jako snadná oběť

Stále se k tomu vracíme, tak si to pojďme stručně shrnout:

• Situační uvědomění (které je i vidět, takže si predátor často raději vybere někoho, koho může zaskočit)
• Sebeprezentace obecně (např. držení těla, způsob pohybu – predátor si raději vybere někoho, s kým očekává, že to bude mít snadné)
• Sebeprezentace v kontaktu s potenciálním útočníkem (predátorem*)
  • oční kontakt
  • sebevědomé, odhodlané vystupování
  • vhodné použití hlasu
  • stručnost, žádné vyjednávání, smlouvání
  • sebeobranný postoj
  • přesvědčivost, soulad všech komunikačních složek

Konkrétně tedy, když si vezmeme například výše zmíněnou situaci s neodbytným nabízečem pomoci s nákupem (který se vám „nepozdává“), to může vypadat třeba takto:

– Potenciální útočník: „Počkejte, slečno, to máte hrozně těžké, pomůžu vám s tím nákupem k autu. Kde parkujete?“ (a už se po tašce natahuje)

~ Potenciální oběť: „Ne, děkuji.“ (sebevědomě, rozhodně, ale slušně; pokud je už PÚ příliš blízko, může lehce ucouvnout, aniž by ale působila ustrašeně)

– PÚ: „Ale no tak, já vám přeci chci pomoct – nebuďte hloupá!“ 

~ PO: „Řekla jsem ne!“ (velmi důrazně, hlasitě; pokud cítí výraznější riziko a nemá volnou ruku, odkládá nákup, zaujímá sebeobranný postoj, znovu už necouvá, pokud se PÚ opět nepřiblížil)

To by mělo stačit a v mnoha případech opravdu stačit bude. Pokud ne, zbývá PO zavelet „Stůj!“ a do toho by měla vložit veškerou rozhodnost, které je jen schopna. Pokud se PÚ přibližuje dál, přestává být potenciálním útočníkem a stává se útočníkem. Odrazení nefungovalo. PO musí bojovat – tedy udeřit.

 

(*Takto stručně nastíněná sebeprezentace v kontaktu s potenciálním útočníkem může zafungovat jako poslední šance na odrazení predátora, někoho, kdo chce dosáhnout svého cíle snadno a s co nejmenším rizikem. V sociálních konfliktech může naopak konflikt eskalovat.) 

Blíže se na toto téma zaměříme také v textech Rituály a taktiky agresora-manipulátora a Jak se bránit: Strategie, taktiky obrany I.