S Robertem Zlochou, profesionálním psím trenérem, jsme si povídali na velmi zajímavé téma – výcvik psů. Chcete vědět, jaké chyby při trénování svého psího miláčka možná děláte i vy, kdy by se s výcvikem mělo začít nebo třeba jak si dobře vybrat trenéra? Odpovědi – a mnoho dalšího – naleznete v rozhovoru…

Jak dlouho se zabýváte výcvikem psů a co vás k tomu přivedlo?

Trénováním psů se zabývám necelé 4 roky. Původně jsem vystudoval finance a po škole začal pracovat v Moskvě v private equity skupině a poté v korporátním bankovnictví v Praze. Ale postupem času se u mě začal projevovat syndrom suchých očí, který se zhoršil v průběhu let do té míry, že jsem si práci pod zářivkami a před počítačem nedokázal dál představit a musel jsem začít přemýšlet o práci, která by mě naplňovala, mohl bych se v ní rozvíjet, ale nebyla přitom náročná na oči.

Jak proběhl přerod z „bankéře“ na trenéra psů?

Vyhledal jsem skvělou a velmi zkušenou trenérku Pavlu Kamrádovou, se kterou jsme se dohodli, že k ní budu po dobu jednoho roku každý den chodit, sledovat její lekce a učit se, jak se psy pracuje. Vyptával jsem se jí na milióny otázek a snažil se pochopit, jak trénink psů funguje. Do toho jsem četl desítky knih, chodil po všech dostupných seminářích a vyjel jsem i na stáž za jedním z nejlepších světových trenérů zvířat Chiracem Patelem do Británie. Pak jsem poměrně rychle začal mít lekce s klienty a díky šířícím se doporučením se během několika měsíců stala práce trenéra povoláním na plný úvazek.

Jaké používáte metody?

Soubor metod, jak získaných, tak postupně mnou vytvořených, si pro sebe nazývám „Moderní etický trénink“. Snažím se u každého psa vytvořit nadšení pro spolupráci s člověkem, rozvíjet ho, podporovat ve správných rozhodnutích a zároveň budovat jeho zodpovědnost a nastavit přitom správné mantinely, ve kterých by se měl pejsek pohybovat. Nejvíce se má práce podobá pozitivním metodám, i když ne vždy tento název používám, protože kolem nich koluje mnoho mýtů, jako že pejska pořád za vše odměňujeme nebo nikdy za nic netrestáme. Což není pravda. Snažím se odměňovat a podporovat jen to chování, které je správné a u pejska se mi líbí. A naopak jako trest někdy použiji odebrání toho, co právě chce, ať už je to pozornost, pamlsek, hračka nebo nahánění s pejsky. Případně mu fyzicky zabráním dělat dál to, co nechci, aby dělal. Ale pokud je i takových trestů moc, trénink se většinou velmi zpomalí a znamená to, že jsem někde udělal chybu. Naopak u dobře vedeného tréninku si vystačím z velké části právě s odměňováním. Při správném pochopení a využití pozitivních metod se dá velice efektivně  vytvářet žádoucí chování nebo odnaučit to špatné, včetně tahání, skákání, štěkání nebo i agrese k jiným psům.

Kdy by se mělo začít s výcvikem psa?

Ideálně od 2. měsíce, respektive jakmile si přinesete pejska domů. Nemusíme pak přeučovat získané špatné chování, což je vždy náročnější, ale můžeme rovnou začít vytvářet to žádoucí. Velmi rozšířeným mýtem je čekání do 6. měsíce. Toto pravidlo vychází z klasických cvičáků, které jsou zaměřené na dril a fyzické tresty. Čekalo se pak na to, aby byl pes vůbec schopný takovéto zacházení ustát.

Dá se pracovat i se staršími pejsky, kteří nebyli dříve vůbec cvičeni?

Určitě, měl jsem už na tréninku pejsky ve věku 11, 12 nebo i 13 let a práce s nimi byla skvělá. Chtělo to trochu víc trpělivosti, ale pejsky trénink bavil a bylo krásně vidět, jak se nejenom učí novým věcem, ale učí se i samotné schopnosti učit se. Nejzajímavější v tomto ohledu byl případ 12letého jezevčíka, který trpěl 12 let silnou separační úzkostí, tzn. panickým strachem z odloučení od lidí. I když je separační úzkost velice náročné téma, za dva měsíce tvrdé práce majitelů se problém podařilo vyřešit a pejsek od té doby bez problémů prospí celou dobu, kdy jsou majitelé v práci.

Domníváte se, že každý pes potřebuje výcvik pod dohledem profesionála?

Nepotřebuje – pokud máte štěstí na pejska a zároveň máte talent na to, abyste svému pejskovi rozuměli, tak můžete prožít vedle sebe hezký a bezproblémový čas. Správným tréninkem ale dramaticky snížíte šanci, že se u pejska vyskytnou problémová chování, lépe ho připravíte na život v lidském světě a naučíte se rozumět mnoha signálům, které někdy bývají běžným majitelům skryty. I těm, co mají svého třetího nebo pátého pejska. Sám jsem si to zažil. Odmalička jsme měli doma psy, ale když porovnám to, co jsem o nich věděl tehdy a co jsem se naučil jenom za první dny nebo týdny, když jsem se začal o trénink psů zajímat, tak je to neporovnatelné. Přirovnal bych to k tomu, že sice mám zuby, ale to ještě ze mě nedělá dobrého zubaře. A tak stejně vlastnictví jednoho nebo několika psů ze mě nedělá dobrého trenéra svého psa.

Ještě bych přidal moji častou zkušenost a to je, že mnoho majitelů ani neví, že jejich problém jde řešit. Berou jako samozřejmost, že jejich pes tahá, bojí se vyčesávání nebo vyšetření u veterináře, vyjíždí na jiné psy a podobně. Když pak zjistí, že s tím něco jde dělat a že to nemusí být tak těžké, jsou mile překvapeni.

Co třeba některá plemena, nepotřebují bezpodmínečně trenéra?

Z mého pohledu se trénink čivavy od tréninku borderky nebo pitbula v základních principech příliš neliší. Naopak často vídávám větší rozdíly v jednotlivých charakterech psů jednoho plemena, než mezi plemeny samotnými (i když samozřejmě každé plemeno má určité fyzické možnosti a svá specifika a tím větší nebo menší sklon k různým chováním, případně problémům).

Co se ale výrazně liší, je dopad nežádoucího chování u jednotlivých plemen. Pokud budu mít malého pejska, který začne mít strach z lidí nebo ostatních psů a jako reakci na ně začne vyjíždět nebo se snažit je pokousat, tak je to velice nepříjemné a měl bych to co nejdříve řešit. Ale pravděpodobně nikdo neskončí na jednotce intenzivní péče. Což se u 50 kg psa může zásadně lišit. Takže se silou a velikostí psa samozřejmě roste i tlak na zodpovědnost majitele, na prevenci problémových chování a případně i řešení již vzniklého problému. Na druhou stranu znám mnoho případů, kdy kvůli špatným návykům malého pejska trpěla doslova celé rodina, někdy včetně sousedů.

Jaké dělají lidi nejčastěji chyby, když se snaží vycvičit svého pejska sami?

Nejčastější chyba přichází ještě před samotným výcvikem a to je výběr správného plemene / typu psa. Pokud vím, že budu od rána do večera v práci a ani potom nebudu mít moc času, tak si nepořídím aktivního psa. Nebo si radši pořídím kočku. Tak stejně pokud žiju v centru nebo na rušné ulici, pořizovat si psa, který byl původně šlechtěn na hlídání, mi může způsobit mnoho problémů, které někdy ani sebelepší trénink nemusí úplně vyřešit. Výše uvedené zní na první pohled jak samozřejmost, ale velká část lidí si to ve skutečnosti při výběru neuvědomí a dá spíše na to, že pejsek hezky vypadá, že má hezké zbarvení nebo že jako štěňátko vypadá roztomile.

Po pořízení pejska je nejčastější chyba v nastavení denního režimu a aktivit. Menší pejsky mnohdy mentálně nebo fyzicky správně nevytížíme a z toho vzniká spousta nežádoucích chování. A naopak aktivní psy v dobrém úmyslu mnoho lidí přetěžuje, např. že je nenaučí odpočívat (pes by měl denně naspat 15-17 hodin), ale pořád jim hází míčky, hraje si s nimi nebo je nechá lítat dlouhou dobu s ostatními psy. Což jsou všechno velice adrenalinové aktivity, ale majitelé těchto psů nemyslí na to, že takový pes potřebuje i relaxovat, čichat nebo vytížit svou mentální kapacitu.

Dá se každý pes vycvičit?

Záleží, co si pod pojmem vycvičit představíme a v jakém stavu pejsek do tréninku vstupuje. Vždy je to o kombinaci psa a člověka. Pokud je pes zdravý, má chuť učit se, případně dokážeme lehce najít způsob, jak ho motivovat, potom jsou možnosti obrovské. Naopak pokud je pejsek například z množírny a nebyl první měsíce vůbec socializovaný na lidský svět, může se s následky špatného začátku potýkat celý život a i při dobře nastaveném tréninku se může zlepšovat velice pomalu, protože strach bude u něj ve většině situací mnohem silnější, než jakýkoliv jiná motivace nebo jeho zvědavost. Ale pokud pominu ty nejtěžší případy, daleko větší omezení je na straně páníčků. Pokud majitel nemá chuť se psem pracovat nebo se nechce učit novým věcem, se sebelepším tréninkem bude pes dělat jen malé pokroky. Celkově je trénink z větší části o tréninku majitelů, ti se musí naučit co dělat, jak se v různých situacích zachovat. Pak je většinou už trénink psa hračka.

Která psí plemena se trénují nejlépe a která naopak nejhůře?

Nejlépe se trénují plemena, která byla šlechtěna cíleně na spolupráci s člověkem. Ale s moderními metodami se rozdíly u jednotlivých plemen do značené míry mohou stírat. Dobře vedená shiba-inu nebo basenji mohou být mnohem lépe vychovaní a vycvičení než ne příliš dobře trénovaná border kolie nebo německý ovčák.

Jaký máte názor na fyzické trestání psů?

Fyzické trestání psů podle mě moc nepatří do rukou začátečníků nebo obyčejného pejskaře. Zejména kvůli nežádoucím vedlejším efektům. A také kvůli tomu, že ve většině případů trestají lidé jen důsledek nějakého hlubšího problému. Tzn. když mám psa, který vrčí a vyjíždí po jiných psech, měl bych ho za to trestat? A co když to dělá jen proto, že z nich má strach a chce je odehnat? Není pak lepší situaci systematicky řešit a naučit pejska, že z nich nemusí mít strach? Představte si, že máte strach z pavouků. A když na vás pavouk vleze, začnete křičet a já vás za to uhodím do hlavy. Vy se příště můžete bát zakřičet, protože se mě budete bát víc, než toho pavouka. Ale vyřešil jsem tím váš strach? Budete se cítit lépe, když uvidíte pavouka?

No a co se týká zkušeného psovoda nebo trenéra, tak ten by měl mít dostatečný rozhled a vědomosti, aby dokázal situaci řešit efektivně i bez fyzických trestů. A to se pořád nebavíme o etické rovině. Takže fyzické tresty bych určitě jako řešení problémů s pejskem nedoporučil, můžete si sice krátkodobě pomoct, ale většinou si vytvoříte další problémy, často mnohem vážnější a náročnější na nápravu.

Jak postupovat při výběru trenéra?

Začal bych dotazem na kamarády, jestli mají s někým osobní dobrou zkušenost. Dále bych se podíval na internet, přečetl si něco o trenérovi a metodách, které využívá a také se podíval na jeho recenze. Pokud je má zakázané nebo vidíte více negativních ohlasů, raději hledejte dál, výběr je skutečně dostatečný, chce to jen trochu času a úsilí, ale ty se vám vyplatí. No a pak to nejdůležitější a to je váš pocit z trenéra jako z člověka. Pokud je dobrý, super, běžte do toho. A naopak, když máte špatný pocit, běžte dál. Už jsem zažil mnoho klientů, kteří mi vyprávěli, jak začínali s trenérem, ze kterého neměli dobrý pocit, ale říkali si, že přece své práci musí rozumět, když ji dělá 20 let a že mu prostě musí věřit. Většinou jen ztráceli čas, nechali si psa zkazit a přidělali si víc práce a starostí do budoucna.