Volba obranné strategie je tak trochu jako výběr taktiky v reakci na vývoj situace v nějakém sportovním zápasu. Nemáte na to moc času (někdy prakticky žádný), a přitom na vašem rozhodnutí může záviset výsledek utkání. Podobně jako v této paralele si v oblasti osobní bezpečnosti můžete promyslet různé varianty a rozhodující faktory předem. To může zkvalitnit i zrychlit vaše rozhodování, když dojde “na lámání chleba”.

O tom, jak vyhodnotit situaci, jsme si říkali v textu Prevence v sebeobraně: Vyhodnocení situace. Teď se zaměříme na to, co je důležité brát v potaz při volbě strategie obrany. Neboli prostě toho, co uděláte. A některé z těch aspektů je dobré zvážit už jako součást prevence – tedy předem, když vás ještě vůbec nic neohrožuje, ale mohlo by.

Neříkám, že by každé naše ráno mělo probíhat: Vyčistit zuby, obléct se, nezapomenout klíče a peněženku, promyslet obrannou strategii. Ale měli bychom si být vědomi toho, jaké situace mohou být potenciálně rizikové, a nevstupovat do nich slepě.

Například, když vím, že půjdu pozdě z práce ne úplně bezpečnou lokalitou, že zaparkuju v podzemní garáži nákupního domu v centru města nebo že jdu někam, kde se dá očekávat větší koncentrace rozdivočených, opilých lidí, zvážím, co by mohlo hrozit a co bych mohla udělat pro to, abych riziko minimalizovala. Případně, co můžu udělat, abych byla lépe připravená na eventualitu, že se skutečně objeví nějaká bezprostřední hrozba.

Ať už si promýšlíme potenciální rizikovou situaci dopředu nebo už čelíme přímému ohrožení, co všechno tedy vstupuje do hry při volbě obranné strategie?

Volba strategie

Faktory situace a prostředí

• Typ hrozby: Čím mě ohrožuje, případně co chce a jak se toho snaží dosáhnout.
• Fáze sebeobranné situace: Jak mě konkrétně ohrožuje, jak je blízko a v jaké jsme vzájemné pozici, jestli jeví známky připravenosti k fyzickému útoku.
• Ne/přítomnost jiných lidí: Jestli mám koho požádat o pomoc (případně, jestli nejsou přítomni nebo se nemohou objevit další útočníci).
• Únikové trasy: Jestli mám kudy bezpečně utéci.

Faktory na straně obránce

• Oblečení: Umožňuje mi oděv a obutí utíkat / bojovat?
• Tělesná konstituce, kondice, připravenost k boji: Dokážu útočníka odradit / utíkat / bojovat?
• Momentální stav a rozpoložení: Dokážu zachovat (alespoň trochu) chladnou hlavu? Jsem unavený/á nebo třeba pod vlivem návykových látek?

  

• Obranné prostředky: Mám něco, čím mohu útočníka odradit nebo to použít na svou obranu (ať už obranné prostředky typu pepřového spreje nebo improvizovaná zbraň, třeba klíče)? A mám to skutečně připravené – tedy po ruce a umím to  používat?

Faktory na straně (potenciálního) útočníka

• Oblečení: Umožňuje mu oděv a obutí pronásledovat mě / bojovat?
• Tělesná konstituce, kondice, připravenost k boji: Jak silný, rychlý, agresivní vypadá?
• Momentální stav a rozpoložení: Jak se chová – je klidný, rozčílený,…? Vypadá, že je pod vlivem návykových látek?
• Zbraně: Ohrožuje mě nějakou zbraní nebo jeví náznaky toho, že by zbraň u sebe mohl mít?

Některé z těchto faktorů jsou jasné, u jiných můžete jen hádat. Když budete procvičovat své situační uvědomění (viz například artikulační cvičení v textu Jak pracovat se strachem), máte šanci, že faktory pro volbu obranné strategie dokážete vyhodnocovat rychleji a přesněji.

Hodnocení riziko vs. možnosti – stupně síly

Když jste zvážili, co vám hrozí a jaké máte možnosti řešení situace, můžete z nich zvolit tu nejvhodnější. Samozřejmě jen tehdy, kdy těch možností skutečně máte více.

Obecně při tom platí, že nejvýhodnější (nejbezpečnější a současně také obvykle nejméně náročné z hlediska následků) je volit nejnižší stupeň síly, který předpokládáme, že by mohl být účinný.

Tyhle stupně síly v zásadě odpovídají fázím sebeobrany, které si zde pro úplnost zrekapitulujeme všechny. (Přehled fází sebeobrany, kódů uvědomění a stupňů síly najdete v textu “Fáze sebeobrany a kódy uvědomění”.) Můžeme si je rozdělit následovně:

1. Fáze “Nula”:  Jedná se o fázi naprostého bezpečí. (Můžeme diskutovat, zda – budeme-li možnosti vzniku nějakého rizika posuzovat velmi důsledně – vůbec existuje.) Geoff Thompson představil systém kódů (vytvořený na základě systému Jeffa Coopera) pro rozeznání, vyhodnocení a následné vyhnutí se potenciálnímu nebezpečí. Odpovídajícím „kódem uvědomění“ (code of awareness) pro Fázi „Nula“ by v jeho systému byl první, „Bílý kód“ (Code White), což je stav, kdy jsme tzv. „vypnutí“ (switched off). V tuto chvíli nejsme ostražití a pokud tomuto „nastavení“ neodpovídá situace, tedy reálně se ve skutečném bezpečí nenalézáme, stáváme se ideálním cílem pro potenciálního útočníka. Bohužel se mnoho lidí zcela běžně v „Bílém kódu“ nalézá v situacích, kdy by bylo na místě situační uvědomění. 

2. Fáze Vyvarování: Ta v kontextu obranné strategie hraje roli přípravy v rámci prevence, jak jsme si zmiňovali v úvodu článku. Podrobněji se jí zabývám v textu Prevence v sebeobraně: Vyvarování. Stupeň síly v ní zahrnutý je Sebeprezentace. Většinou to znamená nevypadat jako snadná oběť, v některých typech konfliktů se ale může jednat také o to dát najevo, že sami nejste hrozbou (třeba jen pro ego potenciálního útočníka).

3. Fáze Boje bez boje: Tato fáze je (když už se dostaneme do situace přímého ohrožení) tou nejvíce žádoucí (ve smyslu, že ji ideálně nechceme být nuceni překročit). Podrobněji se jí budeme zabývat v samostatném textu. Zatím si řekněme, že zahrnuje několik stupňů síly:

• • • Útěk
    • Verbální odrazení (tedy použití hlasu)
    • Dotyk (ten je již na pomezí s fází boje a budeme se jím zabývat v samostatném textu; nicméně již zde poznamenám, že dotyk může ve snaze vyhnout se boji zapůsobit kontraproduktivně a jeho použití je potřeba opravdu dobře zvážit)

4. Fáze Boje: V této fázi buď selhaly předchozí pokusy o použití nižšího stupně síly nebo pro ně vůbec nebyl prostor. Tady se už bráníte fyzicky. Stupně síly zde můžeme rozdělit na:

• • • Podmanění (opět zmíníme podrobněji v samostatném textu a opět již zde uvedu, že tento stupeň síly rozhodně není pro každého)
    • Taktická síla
    • Hrubá síla
    • Smrtící síla

Fázi boje samozřejmě také věnujeme samostatný text. Zde zatím poznamenám, že jsem oproti Rory Millerovi, jehož práce toto rozdělení inspirovala, namísto jednoho stupně (nazvaného “Méně smrtící síla”) zavedla dva stupně síly – Taktickou a Hrubou.

Co se týče Smrtící síly, vyčlenila jsem ji zvlášť zejména proto, že mnoho lidí může mít zábrany fyzicky se bránit i ze strachu, že by mohli někoho zabít. A budete se divit, ale setkávám se s tím i u žen, které obvykle čelí útočníkům s výraznou fyzickou převahou. Chci tak ty nejmírumilovnější povahy trochu uklidnit: Smrtí útočníka (alespoň v našich podmínkách) sebeobrana končí opravdu málokdy. Na druhou stranu, schopnost povolit si použití potenciálně smrtící síly je něco, co v opravdu závažných situacích může rozhodnout o vašem přežití.

Rozdělení na Taktickou a Hrubou sílu pak spočívá především v tom, jestli máte možnost (a dokážete) rychle a účinně zasáhnout tak, abyste útočníka odradili nebo zastavili na dostatečně dlouhou dobou pro bezpečný útěk. Pokud ne, budete muset vydržet bojovat déle. A o to být tvrdší a třeba i zákeřnější. A musíte být připraveni zranit. Třeba i vážně.

5. Fáze Po boji (postkonfliktní fáze): Na tuto fázi bychom neměli zapomínat. Nejsme v akčním filmu, kde se hrdina elegantně ubrání zlosynovi a pak odkráčí do západu slunce za nadšených ovací publika. Fyzický střet (a mnohdy i situace ohrožení, kdy k fyzickému boji nedojde) mohou mít psychologické, společenské i právní důsledky. A i zde je důležité zvolit správný postup řešení. A patří sem i zmínka o tom, kdy sebeobranná situace skutečně končí. A to je až tehdy, když jste skutečně v bezpečí. Doposud úspěšné vyřešení sebeobranné situace může snadno zhatit opomenutí bezpečného odchodu.

Volba adekvátní úrovně reakce může být stejně obtížná, jako je důležitá. V případě využití výrazně vyššího stupně síly, než je potřeba, můžete zbytečně eskalovat konflikt nebo dokonce čelit právním důsledkům. Použijete-li nedostatečně silnou reakci, nemusíte mít už příležitost to přehodnotit a “přitvrdit”. Váháte-li, zvolte vyšší razanci. V sebeobranné situaci musí být vaše bezpečí priorita. Tvrdě řečeno: Musíte přežít, abyste vůbec mohli řešit nějaké případné následky.

Pokud to ale situace umožňuje, můžete použít různé stupně síly postupně. Postupujte ale důsledně od nižší síly k vyšší a když nižší nefunguje, příliš dlouho v ní nesetrvávejte. Typický příklad je slušná výzva, aby se k vám někdo nepřibližoval. Pokud ji nevyslyší (a stále na to máte prostor), můžete použít razantnější verbální výzvu, provázenou obranným gestem. Pokud se ale nadále přibližuje, nezbývá vám než použít fyzickou obranu. Na příklad se můžete podívat v ilustračním videu. (Je sice především na téma přiměřené obezřetnosti, situačního uvědomění, ale v druhé polovině můžete vidět rychlý přechod mezi stupni síly – dva stupně použití hlasu /stupňovaný pokus o verbální odrazení/ a poté taktickou sílu – rychlý a efektivní boj.)

Pokud budete před někým, kdo vám přes důraznou výzvu vstupuje do osobního prostoru, couvat a, “zaseklí” v pokusech o verbální odrazení, opakovat pořád dokola, ať stojí, věřte, že když neposlechl napoprvé, už se nezastaví. A vy působíte nejistě (jako snadná oběť) a ještě mu útok usnadňujete nevýhodnou pozicí s rizikem zakopnutí a pádu.

Hodnocení riziko vs. možnosti – volba

No a jak tedy zvolit adekvátní stupeň síly? “Vyberte tu úroveň, kterou potřebujete, abyste bezpečně zvítězili/utekli. Jestliže zvolená možnost nefunguje, budete muset rychle změnit úroveň.” (Rory Miller, Lawrence Kane, Přiměřená sebeobrana) 

Ideálně byste měli zvážit všechny výše uvedené faktory. Nácvikem (ano, opět to zmíním, například navštěvováním kurzů sebeobrany a absolvováním modelových situací, opakovaně) se může vaše rozhodování zrychlit, zautomatizovat.

Důležité je si taky uvědomovat, “co je ve hře”. Co mi hrozí a jak daleko jsem ochotný/á (a schopný/á) zajít, abych tomu zabránil/a. Rozhodnutí je na vás. Pro ilustraci příkladu opět video (a nepřehlédněte ani úvodní text k němu).

A i samotná zvolená strategie v sobě může nést další rizika, kterých bychom si měli být vědomi. Například pokus o útěk může v predátorovi povzbudit “lovecký instinkt” (a tak bychom si měli být pokud možno jisti, že utéci skutečně dokážeme, když se pro to rozhodneme). Pokus o důrazné verbální odrazení může potenciálního útočníka naopak vyprovokovat (a tak bychom měli být připraveni na fyzickou obranu). Pokus o obranný úder se nám nemusí podařit (a bude následovat protiútok, na který opět musíme být připraveni). Takových příkladů by se dala vymyslet spousta.

Vložte do zvoleného postupu obrany plnou energii, ale nemusíte-li hrát “vabank”, zkuste si nechat prostor i pro “plán B”. Základním minimem je důsledné dodržování sebeobranného postoje a udržování si přehledu po celou dobu trvání situace.

Aspekt času

Jak jsme si již zmínili v textu Prevence v sebeobraně: Vyvarování, důležitou roli zde přirozeně hraje také čas. To samozřejmě neznamená jednat zbrkle. Jde především o to být schopen zaznamenat potenciální riziko, jakmile se objeví, a tzv. “přepnout do oranžového kódu” (dle systému podle G. Thompsona) – tedy v reakci na rostoucí hrozbu maximálně zvýšit svou ostražitost a začít okamžitě vyhodnocovat situaci a posuzovat možné výstupy a vlastní reakce.

A také včas přejít do “červeného kódu”, kdy už jste připraveni utíkat nebo bojovat. A jakmile se rozhodnete, jaký postup zvolíte, už neváhat.

Rizika nesprávného vyhodnocení

Když špatně vyhodnotíte situaci, poměr rizik a možností nebo zvolíte taktiku z nesprávného důvodu, může to mít různě závažné důsledky. Ať už v podobě fyzické újmy nebo konfliktu s právem. Níže si uvedeme několik z nejčastějších chyb ve vyhodnocení a/nebo následné volbě strategie.

1) Podcenění situace, váhání

Tohle je chyba, na kterou doplácí asi nejvíce obětí. (Především žen – snad mi prominete toto lehké zjednodušení či genderový stereotyp. Patří sem totiž celá řada bohužel dost typických situací, kdy včas neodhalíme a adekvátně nereagujeme na nekalý záměr ze strany muže.)

Nedáváme pozor, umlčíme vnitřní varovný hlas, nedokážeme se přimět včas vhodně reagovat. Pokud například ve chvíli, kdy je nutné sáhnout k fyzické obraně, zaváháte, nebudete už muset mít příležitost svou chybu napravit. Nebo když si nepovšimnete něčího podezřelého chování (nebo sami sebe mylně přesvědčíte, ať už z jakéhokoli důvodu, že nemáte důvod se ho bát), ztrácíte výhodu možnosti přípravy/včasné reakce a nekalý záměr útočníkovi značně usnadňujete. Velmi často se jedná o situace, které jste mohli při nepodcenění vyřešit vyhnutím nebo nižším stupněm síly. Nechali jste je ale zajít tak daleko, že už vám nezbývá než bojovat.

2) Nesprávný odhad útočníka a jeho záměru

Je obrovský rozdíl, jestli vás někdo ohrožuje, aby “dělal ramena”, nebo na vás cílí s jasným záměrem ublížit (ať už je jeho motivace k tomu jakákoli). Při tzv. “sociálním násilí” jde o získání dominance, předvedení se, vymezení teritoria. Naproti tomu “násilí predátorů” je prostředkem k dosažení nějakého konkrétního cíle, případně je cílem samo o sobě.

Více si o tom povíme v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku, zde zmíním, že to, co pomůže uklidnit, deeskalovat sociální střet, může predátora povzbudit k útoku. Toho můžete jedině odradit tak, že budete působit jako příliš nesnadná oběť. 

Jinými slovy, pokud špatně odhadnete, s kým máte co do činění, můžete smířlivě ustupovat predátorovi (a tím ho povzbudit k útoku), nebo se tvrdě vymezit vůči někomu, kdo předvádí “opičí tanec” (a přimět ho tak zachovat si tvář útokem).

Jak to poznat? Blíže si probereme ve výše zmíněném textu, ale ve zkratce hlavní odlišující rysy:

• Sociální násilí vyžaduje svědky. X Predátor vás spíše bude chtít izolovat.

  

• “Opičí tanec” může mít podobu až “výpravného divadla”. X Predátor vám nedá šanci, útočí zákeřně, ze zálohy – až na situace, kdy s vámi nejprve provádí takzvaný “pohovor” (aby zjistil, jestli jste vhodná oběť) nebo vás oslovuje a přibližuje se k vám pod zdánlivě nevinnou záminkou (aby získal vhodnou pozici pro útok). Ale o tom už podrobněji jinde…

3) Neschopnost povolit si účinnou obranu

“Ať umíte cokoli na světě, vždycky musíte sami sobě dovolit to udělat. Pokud musíte někoho zranit, abyste přežili, první boj se odehraje ve vaší hlavě.” (Rory Miller, Realita násilí)

Ve skutečnosti je v sebeobraně vaše psychické nastavení dost možná tím nejdůležitějším aspektem. Nejde jen o povolení sám sobě udeřit druhého člověka, které se může ukázat být v rozhodující chvíli zásadním problémem, zejména pokud jste nikdy předtím nikoho neuhodili (ani v tréninku). Musíte si například také povolit porušit zažité představy o tom, jak byste se měli chovat. Můžete mít problém nejen druhému člověku způsobit fyzickou bolest, ale třeba i být na něj hrubý, zvýšit hlas nebo ho dokonce i jen odmítnout.

Na tréninzích neustále vyzývám klientky, aby zavelely povel “Stůj!” (nebo alternativy, které jim více vyhovují) skutečně hlasitě a razantně. Některé s tím nemají problém, jiné se to (k mé obrovské radosti) v průběhu kurzu naučí (dovolí samy sobě projevit svou vůli takovým způsobem),…. a někdo to prostě nezvládne. A když nedokážete zakřičet v bezpečných tréninkových podmínkách, dá se celkem předpokládat, že se k tomu nepřimějete ani ve chvíli, kdy byste tím mohli úspěšně odradit útočníka. (Neříkám, že je to tak nutně. Může za tím být stud, který v reálné sebeobranné situaci působit nemusí. To jen pro přesnost.)

A to je jen jeden příklad. Pro mnoho lidí může být, vlivem osobnosti, výchovy a tak dál, značně problematické dát své bezpečí a jeho ochranu na první místo. Před ohleduplnost k pocitům druhých, před to, “jak budou vypadat”, před víru v obecnou lidskou slušnost… Úspěšná sebeobrana bohužel obvykle vyžaduje vykřesat ze sebe ty nejtvrdší a nejošklivější stránky.

4) Zbytečná eskalace

Když klientky v průběhu kurzu “najdou svůj hlas”, odhalí v sobě schopnost jasně se vymezit vůči něčemu, co se jim nelíbí, někdy mají tendence to trochu “přepálit”. Nebo tuhle “předčasnou přehnanou útočnost” mají v sobě jako obranný mechanismus už předtím.

Co mám přesně na mysli? Je velký rozdíl mezi asertivitou a agresivitou. Mezi tím, jestli se vymezujete

vůči chování druhých důrazně a sebevědomě, nebo konfrontačně a urážlivě. Na konkrétním příkladu – mezi: “Nepřibližujte se ke mně!” a “Táhni do prdele, ty smradlavá smažko!” (případně ještě provázeno strčením…)

Chcete potenciálnímu útočníkovi dát jasně najevo svůj zcela oprávněný nárok (např. na ochranu osobního prostoru), způsobem, který ho nenechá na pochybách, že si za svým slovem stojíte a není dobrý nápad váš pokyn ignorovat. Ale nechcete zbytečně vyprovokovat k útoku někoho, kdo vás dost možná původně ani napadnout nechtěl.

To je opět jen příklad. Prakticky každou situaci lze nevhodnou volbou řešení zhoršit. Proměnit ztrátu majetku v boj o život. Sousedský spor ve vandalismus. Souboj ostrovtipu v pěstní souboj. A tak dále.

Významnou roli zde kromě špatného odhadu situace a protivníka mohou hrát ztráta sebekontroly, tlak okolí a zcela v neposlední řadě ego. “Ego způsobuje více sporů a bojů než jakýkoli jiný faktor,” (Geoff Thompson, The Art of Fighting withou Fighting) I zde si dovolím uchýlit se k jistému genderovému stereotypu. Pánové prominou, ale i vzhledem k zažitým stereotypům o “mužnosti” bývají tlačeni (ať už okolím nebo vnitřně) k eskalaci konfliktní situace častěji než ženy. To ovšem neznamená, že by se to žen vůbec netýkalo.

Vyhnout se střetu velmi často znamená mít dostatek sebekontroly, abyste se nenechali vtáhnout do víru eskalace. Vždy si uvědomujte, za co vám ne/stojí bojovat, co můžete získat… a co ztratit.

5) Použití zjevně nepřiměřeného způsobu obrany

Tady se dostáváte do střetu s právem. Podrobněji si téma okolností vylučujících protiprávnost, nutné obrany a excesů z ní probereme jinde, zde si zatím řekneme pouze, že z úhlu pohledu práva “nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku” (Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., § 29, odst. 2).

Když se nad tím člověk zamyslí způsobem, jakým si téma probíráme v tomto článku, může nabýt dojmu, že volba obranné strategie je něco jako kognitivní neurověda a všichni jsme předem “v háji”, protože to prostě nemůžeme v okamžiku ohrožení zvládnout. Zkusím vás trochu uklidnit. Můžeme. A zvládáme. Dnes a denně se lidé brání a úspěšně ubrání správným způsobem ve spoustě sebeobranných situací. Instinktivně. Informovat se o tom, co všechno hraje roli, nám v rozhodující okamžik může pomoci zvládnout to také (s minimalizací nepříjemných následků). Přečtením tohoto textu jste, jak neskromně doufám, alespoň o maličko zvýšili pravděpodobnost úspěchu. (I když si samozřejmě všichni přejeme, abychom to nikdy nepotřebovali.)

Následující text: Vyhodnocení situace: Úloha intuice v sebeobraně – Zivot-OnLine.cz